Co všechno byste si s sebou vzali, kdybyste věděli, že jedete na půl roku k moři? Že opalovací krém a plavky? Tak poslyšte, co se hodilo mně.

Mimochodem, už jsem tady měsíc, a uteklo to jako voda. Voda je tu všude kolem. Tři týdny mi padala z nebe na hlavu, takže jsem se před ní musel všemožně chránit. Nikomu nepřeji ten pocit hrůzy a beznaděje, který mě obklopil, když jsem první sobotní večer v kempu zpozoroval jako hrášky velké kapky vody, vesele se kutálející po stropním obložení a hledající nejkratší cestičku dolů na zem. Za pomoci aku šroubováku, který jsem si prozíravě vzal s sebou, jsem v tom okamžení rozebral strop rychlostí, již by mi záviděl zručný řemeslník. Po chvíli jsem našel příčinu, nešikovně utěsněnou díru pro střešní kabel. Ještě že jsem měl s sebou zbytek silikonového lepidla, díru jsem zalepil.

Voda ke mně pronikala také zespoda. Podlaha stanu, který jsem si postavil vedle auta, se po vydatných deštích proměnila v  podlahu doslova plovoucí . Jistě ne nadarmo s sebou vozím malý vojenský rýč, kterým jsem hbitě vykopal odvodňovací stružku a kaluž tak trochu zmenšil. Podlážka stanu, spočívající na ostrém štěrku, však stejně vydržela bez porušení sotva tři týdny, než se v ní  objevila první dírka a voda vstoupila do stanu. Tu opět přišlo ke slovu lepidlo a s ním i lopata, kterou jsem si tedy také přibalil a s ní jsem zpod stanu štěrk lehce oškrábal. Úprava by mohla chvíli vydržet, protože, věřte nebo ne, i za polární kruh přišlo léto.

Tato událost se stala konkrétně v sobotu 25. června, kdy mě ráno místo obvyklé zimy probudilo vedro. Slunce ten den nabylo bez varování nevídané síly a po dešti a vichru, s nimiž jsem tu strávil tři víkendy za sebou, nabylo ani památky. Od moře povíval svěží,  voňavý vánek, který mi připomněl dávné dovolené v Chorvatsku. Jen vrzání cikád chybělo. Odpoledne se z dolní části kempu, kde je zátoka upravená pro koupání, začal ozývat výskot doprovázený hlasitým žuchnutím do vody, zvuky, které všichni dobře známe z letních prázdnin u vody. Nakonec jsem i já uvěřil stabilitě počasí a vydal se jen v kraťasech a tričku (pod nějž jsem si pro jistotu navlékl sportovní tílko) k vodě. Konkrétně chytat ryby.

Příslušné vybavení jsem měl samozřejmě připravené a zakoupil jsem je ještě v Liberci. Prut je rozkládací, takže dvě půlky jednoduše vložíte do obalu, přivážete na štangli kola, do batohu dáte naviják, návnady a igelitovou tašku na úlovky, a jede se.  Vyrazil jsem po silnici číslo 834, to snad kdyby to někoho zajímalo, na sever. Vybral jsem náhodné místo u vody, první, kam se dalo legálně ze silnice sjet. Plácnul jsem návnadu do vody a jako zatím pokaždé (toto nebyl můj první pokus o rybaření) nešťastně přemýšlel, zda odpluje dále od břehu, nebo se bude opravdu celou dobu houpat u břehu… Zrovna, když jsem se rozhodl, že už o tom přemýšlet nebudu, nechám návnadu návnadou a půjdu si číst knížku, přišli kousek ode mě dva rybáři.

„Chytáš, chytáš?“ ptal se jeden.

„No…“ zakoktal jsem cosi, nevěda co říct, neboť mi bylo jasné, že nechytám, třebaže moje činnost mohla podle všech znaků připomínat chytání ryb. „…ale můžete tady taky chytat, třeba se něco naučím!“ vydechl jsem ve snaze o přátelskýi hovor.

„Tak to teda díky!“ smáli se.

Byli to dva Poláci, starší a mladší. Ten starší se postavil na tři metry ode mě a ladným obloukem hodil návnadu na desítky metrů od břehu. Vypadalo to skvěle! Bez váhání jsem k němu přistoupil a jak se zkoumat jeho rybářské náčiní.

„Promiň, jenom bych se podíval, jaký máš naviják, ten můj se totiž takhle netočí…asi si musím koupit jiný.“

„Počkej, ukážu ti to.“ odpověděl Polák.

Navinul návnadu zpátky  a odložil svůj prut. Pak vzal můj a začal jej zkoumat.

„Máš to špatně natažené, tak se to nedělá.“ oznámil mi a upravil vlasec. „Takhle. Vezmi si jinou návnadu, tuhle. Teď to vezmeš tady na prst, odjistíš a hodíš. Podívej.“

Polák hodil mou návnadu mým prutem na destíky metrů daleko.

„Uf..“!“ vydechl jsem. Takže náčiní mám správné, a jak se říká u nás, bylo to rukama. Vzal jsem svůj český prut z Liberce a hodil norskou návnadu s Bodo do norského moře, na desítky metrů daleko! Vlasec udělal ladný oblouk a třpytivá rybička na jeho konci se žbluňknutím padla do hluboké vody. Ta radost! Házel jsem a navíjel po vzoru Poláků jako o život. Mladší brzy chytil rybu. Pustil ji zase zpátky. Pak chytil druhou.

„Chceš? Já ji nechci.“

Přikývl jsem.

„Tak na, ale musíš si ji zabít“ podal mi mrskajícího se živočicha. Ještě nikdy jsem vlastně žádné zvíře nezabil, ale najednou jsem o tom nepřemýšlel. Vzal jsem nůž a zabořil jej rybě do krku. Přestala se mrskat. Odřízl jsem hlavu a všude byla najednou krev. Čekal jsem, že budu zhnusen, ale nic takového se nestalo. Chladnokrevně jsem hlavu odřezal a hodil ji i s vnitřnostmi zpátky do moře. Že by se ve mně probudily pradávné lovecké pudy?

„Pojď, máš rybu! volal na mě mezitím starší Polák.

„Cože…?“

„Tady, chyť ten prut..!“  a podával mi svůj prut. Vzal jsem jej a začal navíjet. Cítil jsem odpor a vytahoval na břeh svou první rybu! Ta radost! Starší muž mi ukázal, jak nejlépe rybu zabít. Najednou jsem měl dvě ryby, ale žádnou jsem sám neulovil. Tak jsem ještě chvíli nahazoval a navíjel a najednou to bylo tady. Cítil jsem silnější odpor než minule a vytahoval o něco větší a trochu jinak vypadající rybu.

„To je treska!“ oznámil mi starší Polák.

Radoval jsem se, pokolikáté dneska už, jako malé dítě. Všechny ryby jsem si srovnal do igelitové tašky a naložil do batohu. Rozloučil jsem se s Poláky, poděkoval jim a celou cestu zpátky do kempu jsem se usmíval, až mi tuhly svaly na obličeji.

Voda přináší zlé i dobré, voda tu naprosto vládne životu.