Je to až s podivem, že celkem nenápadně uběhl už druhý měsíc mého pobytu v Norsku. Dodávka zaparkovaná v kempu zarostla vysokými trávami. Stojím na nejvyšším možném místě v areálu a zezdola to vypadá, že chybí už jen kousek, aby se auto v zeleném porostu úplně schovalo.
Rostlinstvo zde vůbec bují s obdivuhodnou rychlostí. Začátkem července tu nastalo „období“ několika letních dní po sobě, takové malé norské léto. V té době jsem nabyl pocitu, že rádio či snad přímo televize nebo dokonce norský král vyhlásili akci „seče celé Norsko“. Kdo měl ruce a nohy, ten vytáhl z garáže sekačku a jal se s ní likvidovat přebujelý porost. Mladí, staří, muži i ženy se vydali do ulic města v bezpečnostních oděvech a se sluchátky na uších sekli a sekli. Zemědělci za městem pokosili louky a udělali tím velkou radost rackům, kteří, jako by zapomněli, že umí létat, se začali procházet po loukách jako slepice, patrně hledajíce žížaly a další živočichy, žijící až donedávna spokojeně ve stínu dlouhých travin.
Všeobecné krácení se nevyhnulo ani kempu. Zvuk sekačky se ozýval každým dnem o něco blíže k mému stanovišti. Měl jsme už promyšlené, kde by měla být tráva pokosena, a chystal se bránit oblasti, které by měly být ponechány volnému růstu a kultivaci květin, brouků a dalších živočichů majících v trávě svůj domov. Nevím, zda měl majitel sekačky příliš krátkou šňůru, nebo mu došlo palivo či snad dokonce elán, ale k mému „revíru“ se nikdy nepropracoval a předčasně ukončil svou činnost. Zůstal jsem tak vězet po pás ve vysoké trávě jen s vyšlapanými cestami a musel se smířit s tím, že například při věšení prádla nebo cestě pro vodu mě do nohou budou lechtat kymácející se konce divoce rostoucích květin a trav. Při této drobné nepříjemnosti nezbývá, než vzpomenout to, co by dala norská polární výprava uvězněná v ledu byť jen za pohled na vesele bující trávu, a pak vyztužit svou mysl odolností, případně si jednoduše navléci dlouhé kalhoty. Myšlenku na zakoupení mačety jsem po krátké úvaze zavrhl. I když….
Své místo v kempu považuji za malou botanickou zahradu. To by snad zastáncům domácích trávníků a la „golfové hřiště“ mohlo stačit jako argument pro to, proč je třeba rostlinám nechat jejich prostor. Kromě běžných pampelišek, jetele a nachového bodláku mi v trávě kvete například vikev ptačí a kozlík výběžkatý, dále se setkávám s nádherným bílým zvonkem širokolistým. Když udělám jen několik kroků jižně ze svého travami zarostlého stanoviště, ocitám se na skalách nad mořem, pokrytých trsy žlutě kvetoucího rozchodníku ostrého. Hned vedle něj se ve větru roztomile houpají světle fialové květy zvonku okrouhlolistého. A co teprve nepatrná, leč krásná rostlinka s bílými květy, hadí kořen živorodý, typický pro arktické oblasti Evropy! Celé dny jsem překračoval zvláštní narůžovělý stvol, který si drze vyrostl přímo uprostřed cestičky vedoucí na vyhlídku na moře. Tu kytku jsem nikdy neviděl a není čemu se divit, když u nás patří k ohroženým druhům. Ve Skandinávii je purpurová andělka ovšem doma a prý má i léčivé účinky (https://www.vitalia.cz/clanky/bylinkovy-special-andelika-lekarska/).
Ač donedávna nepřítel focení květin, uchýlil jsem se i já k této pro mě dosud zvláštní zábavě. A co víc, stáhnul jsem si do mobilu norskou aplikaci pro určování rostlin, díky které vám tu nyní tak moudře přednáším. Ještě štěstí, že názvy rostlin zde jsou také v latině a díky Googlu se pak daří dopátrat i českého pojmenování. Spoléhat se na překladač Google translate z norštiny do češtiny se totiž v oblasti botaniky ukázalo jako liché. Při jednom z pokusů jsem se o zvonku širokolistém (norsky „storklokke“) dozvěděl, že jde o „velké hodiny“, a tak jsem dalších pokusů o využití překladače raději zanechal.
Stromy jsou v mém okolí převážně listnaté. Jedná se o nízké, větrem pokroucené břízky, jejichž větve i tenké kmínky jsou však velmi odolné. Dvě z nich mi slouží jako opěrné body pro kolo, je to takový přírodní stojan. Pokud chci, můžu k nim kolo dokonce zamknout! Není toho však většinou zapotřebí, protože u karavanistů nepředpokládám zájem ujíždět odsud pryč zrovna na mém kole. Když náhodou svítí slunce, využívám břízky k větrání peřin nebo k sušení prádla, k čemuž jsou velmi vhodně rozmístěny. Jehličnaté stromy, kromě nízkých plazivých keříků, jsem tu zatím neviděl. Když jsem v práci vyprávěl o českém lesním hospodářství, které nyní kůrovcovou kalamitou doplácí na někdejší výsadbu smrkových monokultur, setkal jsem se s udiveným kroucením hlavami. Holt, jiný kraj, jiný mrav.
Pod hladinou moře se nacházejí mořské řasy nejrozmanitějších tvarů a délek. V začátcích mého rybaření jsem je velmi často vytahoval na háčku z vody místo ryb, tu a tam jsem s nimi dokonce sváděl opravdový zápas, v domnění, že se jedná o ohromně silnou rybu. Tyto slizké nazelenalé třásně či houbovité chuchvalce mnohokrát dokázaly návnadu zachytit tak pevně, že jsem svým zápasnickým tahem brzy přetrhl vlasec a návnada zůstala ležet na podmořském „trávníku“. Snad proto jsem nejradši, když zůstávají tam, kde patří. Pod vodou. Ovšem o rybaření v Norsku v mém podání snad zase někdy příště…







