Norské bohatství

Jsou Norové bohatí? Co je to vlastně bohatství? Když se podíváme do internetových žebříčků bohatství národů, obsazují Norové jedno z předních míst v Evropě.

• „Máš toho doma hodně na práci?“ ptal jsem se jednouMatse, svého kolegy.
• „No jasně, máme dům a několik chat, jednu na ostrově, jezdíme tam naší lodí. Pořád něco dělám. Nejradši věci opravuji sám.“

Zní to dobře, že? Dům, chata na horách. Loď. Domek na ostrově. Moct si vybrat, kam se vydám tento víkend. Na hory, nebo raději na pláž? V obou případech do vlastního, žádný apartmán, žádný hotelový pokoj. Ale na druhou stranu… Na všechnu práci jsem také sám. Život se tak proměňuje v jednu velkou kutilskou jízdu. V tomhle jsou Norové vlastně podobní Cechům. Pokud je to možné, vyrábějí a opravují věci v domě a kolem domu svépomocí.

Podle toho, co jsem zatím pozoroval a slyšel, má běžný Nor více nemovitého majetku než průměrný Čech. Je to patrně dáno rozlohou země vzhledem k počtu lidí, kteří zde žijí. Norů je oproti Čechů polovina, země se však rozkládá tisíce kilometrů podél celého západního pobřeží Skandinávie. Když za pomoci jedné internetové aplikace virtuálně přenesete mapu České republiky a položíte ji přes mapu oblasti Finnmark ležící v severní části Norska, naše země stěží tuto oblast překryje. Hustota zalidnění je v Norsku desetkrát menší než u nás (zhruba 15 osob na kilometr čtvereční). Lidé tu většinou žijí ve shlucích domků, které mi připomínají spíše osady,, kde není z hlediska služeb občanské vybavenosti, na které jsme v Česku zvyklí, vůbec nic. Ne, ani Vietnamec tu není. Je takový majetek bohatstvím? Je a není, vždy záleží na úhlu pohledu. Pro toho, kdo chce žít v přírodě a mít kolem sebe dostatek volného prostoru, to bohatství je. Pro jiného, který má radši společenský život, kulturu a zábavu města, to tak být nemusí.

Na silnicích tu potkáte převážně nová auta poháněná elektrikou. Co k tomu říká Mats?

• „V červenci jsem jezdil za 9 korun,“ směje se.
• „Tos snad ani nevyjel z garáže?“ kroutím hlavou.
• „No to jsem vyjel, každý den jezdím autem do práce, najedu denně asi 25 kilometrů“.

Nevím, jestli se mám nevěřícně smát, nebo brečet. Můj Ford Transit jezdí taky za 9, no spíš za deset, ale ne korun, nýbrž litrů nafty na 100 kilometrů.

• „Samozřejmě to nabíjím doma, když jedu někam dál, mám v telefonu asi deset aplikací, kvůli nabíjení.“
• „Hmm, to ti nezávidím, ale asi to stojí i tak za to…“
• „Rozhodně. Na pořízení elektrického auta nám přispívá zaměstnavatel, takže ušetříme…“

„Elektriky“ tu v Norsku jezdí naprosto běžně, naopak auta se spalovacími motory jsou výjimkou. Politika norské vlády plně podporuje ekologický provoz a různými formami jej subvencuje. A tak se stane, že i řadový zaměstnanec rozvážející potraviny si do práce jezdí jezdí v novotou vonícím, třebaže rok starém, offroadu za milion a čtvrt.

„Nechybí ti zvuk motoru, řazení?“ ptám se pro jistotu.

„Ne. Už bych neměnil,“ uzavírá Mats.

Mats je otevřený a přitom skromný. S každým se zastaví na kus řeči, zjišťuje, jak se má, hned spěchá na pomoc, pokud vidí, že je jí potřeba. Sdílel jsem s ním své otazníky ohledně norského bohatství.

„Skutečně bohatých je tu pár lidí. Ti, co těží a vyvážejí ropu. Ale jak vidíš, benzín a nafta jsou drahé i pro Nory. Já mám vlastně všechno. Dům, auto, chatu, loď, jezdíme na dovolenou. …vlastně jsem bohatý, ale o všechen majetek se musím sám starat. Přijdu z práce a pokračuji v práci doma. Však se přijď podívat!“

A tak jsem jednou v září navštívil norskou domácnost. Nízký domek skrytý mezi břízkami se velikostí nelišil, z pohledu Čecha, od větší chaty. Opodál stála garáž plná zahradní techniky, nářadí a potřeb pro kempingové a volnočasové aktivity. Byla sice dřevěná, ale vrata byla ovládaná mobilem, což na mě působilo jako zajímavý kontrapunkt.

„Garáž stavěla žena, když jsme se poznali. Přijel jsem náhodou do Bodo na motorce a už jsem tu zůstal,“ směje se Mats a houpe přitom jejich dvě batolata na houpačce. Třetí dcera, asi devítiletá, mě bez rozpaků uvítala plynně anglicky. Ihned jsem přispěchal s pochvalou. Později jsem ke svému údivu, který jsem raději nedal najevo, zahlédl, jak vkládá poleno do automatické štípačky na dřevo. To bych, soudě aspoň podle českých reálií, považoval za zábavu spíš pro kluka. Inu, zde bych použil české pořekadlo, jaká matka, taková dcera. Norské ženy a dívky ze severu dokáží zastat jakoukoliv práci.

Dům zářil novotou (Katrin, Matsova žena, prý stavěla se svým otcem základy) a byl doslova prodchnut světlem, které do něj vstupovalo ze všech stran obrovskými okny s výhledem na Severní moře.

„V zimě je tu hodně tma, proto máme taková okna, abychom měli co nejvíc přirozeného světla,“ vysvětluje logiku stavby Katrin. V hlavní místnosti je střecha vlastně zároveň stropem, takže prostor nad hlavou čítá na výšku asi čtyř metrů Velm vzdušné, příjemné bydlení. Celku vévodila obrovitá kamna na dřevo.
„Ty už nepotřebujeme, máme tu tepelné čerpadlo,“ vysvětluje Mats.
„To si ani nepřitopíte, jen tak pro atmosféru, třeba na Vánoce?“ ptám se.
„Kdepak, když je tu víc lidí, nedá se tu vedrem vydržet!“ směje se.

„Támhle bydlí švagrová, tam zase tchán s tchýní..“ ukazuje na okolní domky, které by si český člověk snadno spletl se stodolou. Jeden z nich skutečně vlastně stodolou je.

Naším cílem je „domek pro lodě“. V něm se skutečně nachází několik celkem velkých člunů, kajaky a potřeby pro rybaření. Ze stropu visí sušené tresky. Hned jednu dostávám darem od rodičů Matsovy ženy Katrin, kteří právě přišli z lovu a chlubí se uloveným opeřencem, jehož název mi sdělují norsky, ovšem internetový překladač jej nezná.

„Vy tady vlastně máte všechno,“ rovnám si nahlas myšlenky, „kdyby přišla třetí světová válka, vystačíte si sami…“

„To si taky myslím, pěstujeme tu brambory, lovíme ryby….stavební dříví je tu drahé, ale občas něco přinese moře, tak stavíme z toho.“

Přitom ukazuje na nízkou závětrnou stavbu o třech stěnách, kterou jsem zatím nikde jinde neviděl. Norové těmto stavbám říkají „Gapahuk“ a lze jej vídat v horách jako bezpečné místo, kde lze rozdělat oheň a schovat se před větrem a deštěm. „To jsme celé postavili z naplaveného dřeva, koupil jsem jenom vruty a spojovníky.“ Obdivuhodné, běželo mi hlavou.

Je tohle bohatsví? Určitě je to životní pohoda a vyrovnanost. Život uprostřed přírody, v obklopení rodinou. Spousta lidí si ale bohatství spojuje s pojmem „být ve vatě“, nic nedělat a nechat ostatní, aby se starali. A to si myslím, že není případ běžného Nora. Platy tu jsou nominálně (bez přepočtu měn) jen o málo vyšší, než u nás. Norské bohatství není dáno číslem, které přijde měsíčně na účet jako výplata. Je to souhrn více faktorů, který dává dohromady mnohem vyšší kvalitu života a tím i celkově lepší životní pohodu, než jakou známe u nás, a možná proto mnozí po bohatství toužíme. Jedním z těch faktorů je norské společenství, které bych nazval „jeden za všechny, všichni za jednoho“, a tím je tato společnost doslova prodchnutá. Nikde jsem tu nepocítil soutěživost a „osté lokty“, kterých, jak se říká u nás, je zapotřebí, pokud se chce člověk „někam dostat“.

V Norsku je vzájemné předbíhání výjimkou. Za polárním kruhem jsem na křižovatkách několikrát zažil, že si řidiči vzájemně dávali přednost, brzí dokonce i ten, kdo je na hlavní. Vzniká tu opačná situace, než u nás, všichni před křižovatkou zpomalují a tázavě se rozhlížejí. Připomínají mí tímto chováním zatoulané losy. Věčně uspěchaný Středoevropan tuto situaci vůbec nechápe.

„Oni neumí řídit, že?“ obrátil se na mě jednou Turek, kterého jsem vezl.

Tušil jsem, jak to asi myslí. „Řídit“ ve smyslu vystartovat jako první z křižovatky, nebezpečně, ale přesto předjet jiné auto, dělat myšky v jízdních pruzích, rychle přejet přes přechod pro chodce, ještě než se chodec přiblíží, a tak dále a tak podobně, to Norové skutečně neumí. V jejich životě totiž nevládne soutěž, nýbrž spolupráce.

Možná je tohle jeden z pilířů norského bohatství.