Taky jste někdy snili o tom, odjet někam daleko, pryč od všeho shonu a ruchu, někam, kde budete mít prostě klid? Někam, kde život poplyne tak pomalu, že byste se vlastně mohli začít nudit… Někam, kde je tak krásně, že výhled do okolí se nemůže nikdy omrzet. A vy se líně převalíte z boku na bok. Dopřejete si klidný odpočinek. A proč taky ne, když je na všechno dost času…

Možná to zní jako dovolená. A ona to pro mě vlastně trochu dovolená je. I když chodím každý týden od pondělí do pátku do práce. Taková pracovní dovolená v Norsku.

Hodně lidí se mě ptá, proč jezdím na léto pracovat zrovna sem, za polární kruh, dva a půl tisíce kilometrů od českých hranic. A tak se pokusím na těchto řádcích zodpovědět tuto otázku a mnohé další, které dostávám a které si třeba i sám kladu. Pokud sníte o dalekých krajích, pokud vás něčím láká sever, ale přijde vám, že o něm zas až tak moc nevíte, začtěte se. Nebudete litovat.

Jsem Lucian, dobrodruh, který před lety opustil jistotu stabilní práce v kanceláři, kvůli které kdysi vystudoval vysokou školu a složil četné zkoušky.

Toho severského klidu, který je jedním z hlavních důvodů, proč jsem letos opět tady, jsem si všiml už v době, kdy jsem se živil jako řidič kamionu na trase Švédsko – Itálie. Na cestě z krásné, ale lidmi přecpané a nervózní Itálie, po celodenním vyčerpávajícím přejezdu precizního, průmyslem a auty napěchovaného Německa, pro mě bylo nalodění na trajekt do švédského Trelleborgu vždy vítaným odpočinkem. Baltské moře vítá cestovatele v létě azurovým nebem a blikotajícími se odlesky jásavého slunce na vodní hladině. V zimě je temně chmurné a hrozí neznámým dobrodružstvím. Po šesti až osmihodinové plavbě (záleží, zda plujete přes den, nebo v noci) se ocitnete na jihu Švédska. Trellebog vás uvítá poněkud nezvykle stromořadím palem, které byste ve Skandiávii patrně nečekali. Lodní cestující se ještě chvíli společně tísní ve dvou jízdních pruzích vedoucích k celnímu odbavení. Průjezd je někdy volný, jindy zas můžete být vybráni jako objekt celní kontroly. Zda to záleží na náladě Švédů, nebo na měsíčním plánu náhodných kontrol, na to jsem zatím nepřišel. Když toto úspěšně absolvujete, otevře se před vámi dálnice lemovaná poli, loukami, bažinami….netrvá ani hodinu a s překvapením zjistíte, že cestujete sami. Obejme vás severský klid.

Ve Skandinávii se na dálnicích jezdí pomalu, přestože zde potkáte auta převážně nová a kvalitních značek. Zpravidla tu na vás nikdo nenaléhá, abyste jeli rychleji, netlačí se na vás, nechce za každou cenu předjíždět. Rychlá jízda je výjimkou potvrzující pravidlo. Ale tématu silnic, dopravy a provozu bych se chtěl věnovat někdy příště v některém z dalších příspěvků.

Severský klid se rozlévá i do dalších oblastí života. Přijde mi, že se zde lidé klidně pohybují například při nakupování v supermarketu. Neviděl jsem tu jev, který můžeme pozorovat tak často u nás v Česku, kdy uřícený otec od rodiny s výrazem hladového lovce přiběhne do Lídlu, aby popadl „čtyři věci na večeři“  a co nejrychleji z nenáviděného prostředí nákupů opět zmizel. Nezažil jsem nervózní popostrkování nákupním vozíkem pět centimetrů za svým zadkem, abych tedy už konečně postoupil ve frontě u pokladny a zkrátil svou vzdálenost od člověka přede mnou z půl metru nejlépe také na oněch pět centimetrů.

Lidé se tu dokonce volně procházejí i po přechodu pro chodce, zatímco v Česku je stále ještě bezpečnější a skoro se to vyžaduje, aby se chodec do silnice přímo vrhl, když už mu tedy projíždějící automobil neochotně přibrzdil, a zkrátil tak dobu řidičova čekání alespoň o pár sekund, které tento jistě bude moci lépe využít jinde.

Za klidné bych si troufl označit i pracovní tempo. U nás jsme zvyklí v práci „kmitat“, aby se všechno stihlo. Zaměstnavatelé využívají zaměstnance a jejich čas naplno, skoro bych řekl, že se z nich snaží vymáčknout maximum a ještě trochu víc, aby ušetřili na pracovní síle. V Norsku není slovo přestávka považováno za sprosté, ani za skrytou záminku pro flákání. Odpočatý zaměstnanec je spokojený zaměstnanec. Ve firmě, kde pracuji, dělám v létě záskok za zaměstnance na dovolené. V Česku by se tato situace nejspíš řešila rozprostřením úkolů absentujícího pracovníka mezi ostatní zaměstnance. Zbylí nebožáci, na které padl černý Petr záskoku, „dovolenkáře“ nemají rádi. Mít práci navíc, a ještě k tomu tři týdny? To už je panečku důvod k nevraživosti.

To je můj úhel pohledu, jsou to zkušenosti z práce v Norsku, které mohou být zkreslené nedostatkem zkoumaného vzorku. Možná jsem tu narazil na opravdu dobré zaměstnavatele a v Čechách jsem zase slyšel a viděl něco jiného. Zkoušel jsem dělat stejnou práci u nás a nevydržel jsem ani jeden den. Musel jsem udělat za poloviční peníze dvakrát tolik práce než tady a přiznám se, nedal jsem to. Začal jsem v osm ráno jako ostatní, ale jelikož jsem neznal trasu ani zákazníky, skončil jsem o půl jedenácté v noci. A to jsem jedl pouze za jízdy…. Obdivuji řidiče, kteří jen díky tomu, že svou práci dělají dlouho a to, co jsem já neznal, znají a k tomu opravdu, ale opravdu kmitají, dokážou být s tímtéž objemem práce hotovi v sedm, osm hodin večer. A ještě si pochvalují, jak mají dobrou práci.

Severský klid a možnost v pohodě a pracovat právě v tomto klidu a pohodě, to jsou pro  mě hlavní důvody, proč jsem tady. Ale jistě bych se sem nevracel, pokud by v práci, kam chodím, nebyl příjemný a soudržný pracovní kolektiv. A to jsem ještě nezačal vyprávět o krásné a divoké severské přírodě.

Příště:

Severská společnost soudržnosti