Při své práci řidiče jsem v Norsku měl tu čest setkat se s mnoha zajímavými lidmi. Přišlo by mi škoda, abych si své poznatky nechal jen pro sebe. Myslím si, že poznávání jiných lidí, cizích zemí a kultur je blahodárné pro osobní rozvoj každého člověka. Skrz poznávání druhého poznávám vlastně i sebe, svoje dobré i špatné stránky. Je to pro mě šance se těch špatných zbavit a ty dobré více rozvinout. V následujících příspěvcích vylíčím kousky osobností lidí, se kterými jsem se v prvních měsících svého života v Norsku setkával častěji. Tak, jak jsem je viděl já a jak na mě zapůsobili.

„Daniel tě bude učit,“ představil mi šéf mého školitele ve firmě.

Nafasoval jsem zimní bundu a ohromná sluchátka. Daniel už mě na sobě to samé.

„To je skener. Můžeš skenovat.“ prohlásil suše a vrazil mi do ruky přístroj vypadající jako mobilní telefon pro stavebního dělníka. Ten v gumovém obalu.

Hloupě jsem se zadíval na řady krabic navršených do na první pohled úhledně vypadajících komínků. Palety. To jsem ještě netušil, že to slovo bude jedním z nejčastějších v mém slovníku. Snad po slově „nakládat“.

Skenovat…ale co? Hromady krabic byly úhledně zabalené do lesklých fólií z tenkého plastu. Čárové kódy jsem viděl úplně všude. Na fólii, na papírových krabicích, na přenosných krabicích z tvrdého černého plastu. Skener zběsile pípal dlouhým pištivým tónem, nechtěl neznámé kódy „brát“ a já jsem vůbec netušil, co dělám. Tomu se říká „learning by doing“, že?

Daniel mému zmatenému obíhání palet klidně přihlížel. Neopravoval mě. Byl jsem rád.

„To nevadí, nech to být,“ zkonstatoval, když počet udávaných palet, které jsme měli doručit, neseděl s počtem těch naložených a tedy mnou „naskenovaných“. Ulevilo se mi. „Teď si dáme kávu,“ prohlásil.

Kolik mu asi je, přemítal jsem. Pětatřicet? Vypadá mladší než já, i když mi tu dělá školitele. Na hlavě i na bradě má stejně vysoké strniště. Další takový, který si jednou za týden prostě objede hlavu kolem dokola strojkem. V obličeji má pořád ten stejný, vlídně neutrální výraz. Evidentně si z ničeho nedělá moc hlavu. Žádné vrásky, veselá povaha. Vlastně se stal mým školitelem oprávněně. Mohl bych se od něj učit v mnohém, běželo mi hlavou, když jsme spolu seděli v místnosti pro zaměstnance, na tmavě červené kožené sedačce.

„Chodím si sem odpočinout,“ prohodil. Doma mám ženu a tři děti, dvě má žena z prvního manželství, už je starší, klukovi budou dva. Je to blázinec. Když se mi narodil syn, prodal jsem výbavu na potápění.…není to úplně bezpečný koníček,“ poznamenal nevzrušeně.

„Jak dlouho tu práci děláš?“ optal jsem se.

„Sedm let…“

Kýval jsem hlavou na výraz pochopení. Ale stejně jsem si to nedovedl úplně představit. Sedm let nakládat, skenovat a vozit palety s potravinami do supermarketů. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc po měsící. Roky plynou. Vlastně je to obdivuhodné. O sobě vím, že bych to nezvládl.

Nasedli jsme do novotou vonící bílé Scanie. Opět kožené sedačky, tentokrát černé.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se, opět asi dost hloupě, ale opravdu jsem to nevěděl.

„Do Eurosparu…“ odvětil.

Záhy se ukázalo, že jízda trvá necelých pět minut. Řidičské umění ovládá na jedničku, parkování bezchybné, ale jak jen to dokáže udělat, že zacouvá tak přesně k nakládací rampě?

„Jsou tu couvací kamery, přesně vidím, kam jedu. A pak, dělám tu práci sedm let…“ připomněl mi s úsměvem.

Vykládka, a zase to skenování. Nemotorně jsem popocházel okolo, zatímco Daniel mlčky pracoval s elektrickým vysokozdvižným vozíkem. Ve tváři stále ten výraz typu „Já jsem nad věcí.“ Ani jsem jej při práci nevnímal, nevšiml jsem si, že by dělal něco zvláštního. Jezdil s paletami tam a bez nich zpět. Vypadalo to velmi jednoduše, až trapně. Normálka. Nebo ne?

Jen do té doby, než jsem vozík dostal do ruky sám. Ten stroj si najednou začal dělat, co chce! Jel rovně, místo doprava, podivně se klikatil, zrychlil, když jsem potřeboval zastavit, a tak to šlo bez ustání dál.

„Musíš se s tím nejdřív naučit. Mně už to ani nepřijde. Ten vozík je jako moje prodloužená ruka. Jenže nezapomeň, že já to dělám sedm let…“ okomentoval mé nezdary.

Ocenil jsem, že se mi nesmál, i když vím, že jsem předváděl výkony hodné grotesky. Sám sobě bych se smál, až bych se za břicho popadal, kdybych se viděl, ten svůj urputně soustředěný výraz. Čím víc jsem se snažil, tím prudší nezdar přišel. Narážel jsem do věcí ve svém okolí jako opilá moucha do skla. Vozík se při mém necitlivém ovládání leckdy náhle zastavil a poté se několik nekonečně dlouhých sekund nechtěl rozjet.

„To je bezpečnostní pojistka. Když to budeš mačkat rychle za sebou, vždycky se to zastaví. Je to takto nastavené pro případ úrazu.

Poprvé (a snad naposledy) v životě jsem zalitoval, že jsem nikdy nehrál počítačové hry. Vozík se ovládá jemným otočným kolečkem, které je citlivé na sebemenší pohyb palce. Také řízení rejdu je velejemné, stačí málo, abyste zatáčku přetočili na druhou stranu. Řeknu vám, že stát s vozíkem, který se nechce rozjet, uprostřed skladu, když kolem vás stojí dva prodavači čekající na zboží a vedle vás váš školitel, není moc velká zábava. Je to situace, kterou si všichni přejí změnit a nikdo si ji vysloveně neužívá. Avšak pánem této situace nikdo z přítomných není, neboť její trvání je předem naprogramováno (nepřítomným) autorem operačního programu vysokozdvižného vozíku. Ne nadarmo v pracovních inzerátech čteme „hledáme obsluhu vysokozdvižného vozíku“. Člověk dnes obsluhuje vozík, a ne naopak, jak to snad bylo původně zamýšleno.

Několikrát denně se s Danielem tísníme v šatně u miniaturních skříněk pro trpaslíky, kde si oblékáme a opět vysvlékáme zimní bundy určené do skladu chlazených a mražených potravin. Připadám si jako na divadle.

„Zvykneš si. Ve skladu je zima, venku je teplo, tak to prostě je…“ Daniel je smířen se svým osudem, práci vykonává přesně, rychle, řekl bych svědomitě, i když to slovo se na něj úplně nehodí. To není svědomitost pečlivé školačky. Je to svědomitost někoho, kdo ví, že jeho práce je důležitá, kdo ji chce dělat dobře a rychle. Bez emocí.

Teplo? Nevím, jestli je venku teplo, čtrnáct stupňů není na červen zrovna moc. Jistě je tam tepleji než ve skladu, kde jsou stupně čtyři.

„Já jsem z Trondheimu a řeknu ti, že tady o moc líp nebude. Pořád tu prší, i v létě. Bude jen pár teplých dní, tak týden, dva. Víc nečekej. Tohle už je teplo,“ okomentoval Daniel mé myšlenky ohledně venkovní teploty.

Věřil jsem mu. Jenže dokonalé pochopení přišlo stejně až po týdnech vlastní zkušenosti. A navíc – z Trondheimu? Je to sice pěkných pár set kilometrů na jih, ale pořád to z mého pohledu Středoevropana není až takový rozdíl oproti Bodo.

Skoro tři týdny jsme chodili všude spolu jako „můj s mojou“, jak se říká na Moravě. Jezdili jsme nahoru a dolů na hydraulické rampě náklaďáku, snídali i obědvali kávu, suchary a sýr v jídelně. Cože, obědvali kávu? Daniela jsem viděl jíst opravdu zřídka. Ideální zaměstnanec..! V době jídla popíjí kávu a povídá si s ostatními, jakoby jídlo bylo něco, co k životu vůbec nepotřebuje. Když jsem se pokoušel následovat jeho případ, byl jsem naprosto bez energie a rychle jsem se vrátil zpátky ke svému systému svačin.

„Přes den nejím, byl jsem půl roku na otcovské dovolené, a když jsem se vrátil, měl jsem skoro sto kilo. Tak jsem to změnil,“ říká ke svému jídelnímu režimu on sám. Nevzrušeně, jako vždy. Jakoby tím říkal: byl jsem tlustý, no tak jsem přestal tak žrát. Jeho přirozeně jednoduché podání problému a jeho řešení mi v hlavě vyvolává otázku, na co jsou potom drahé diety, stravovací poradci a podobný byznys. Vždyť vlastně stačí se nepřejídat.

Otcovská dovolená je tu vůbec u mužů hodně populární. Pokud jde o tlačení kočárku, vídám tu v ulicích daleko častěji muže než ženy. Otec i matka mají nárok každý na půl roku rodičovské dovolené a chlapi svůj nárok využívají.

Otcovská role, postarat se, zařídit. Danielovi to, zdá se, svědčí. Jednou jsem se zmínil, že by mě zajímalo, kolik v Norsku stojí internetové tarify.

„Chceš se zeptat na ten internet? Tady kousek je prodejna, můžeme se tam na chvíli zastavit,“ vyzval mě pár dní nato.

Jindy jsem nahlas přemýšlel, čím zakrýt střešní okno v dřevěném obložení, kterým ke mně v noci pronikalo půlnoční slunce…