Každé ráno je v práci čtvrt hodiny před sedmou. Většinou jej zdravím u kávovaru, kde právě vyměňuje filtr a sype čerstvou kávu. „Nová je lepší“, poznamenal k tomu jednou krátce. Lákavá vůně čerstvé kávy vítá nově příchozího každé ráno.
Desetiminutové společné posezení před začátkem nakládky je ve firmě pravidlem. Než na sebe po příjezdu do práce navleču všechny vrstvy pracovního oblečení, sedí už Svein Yngve v malé místnutce označené nápisem „Pause rom“ u kulatého stolku a promlouvá s dalšími řidiči. Do práce chodí ve starých šedivých montérkách z tvrdé bavlny, které tu nosí už jako jediný. Všichni ostatní včetně mě, ačkoliv jsem byl najat pouze na léto, máme „trendy“ nepromokavé bundy a voděodolné kalhoty z lehkých outdoorových materiálů střižené podle poslední módy.
„Tuhle práci dělám 12 let. Předtím jsem přes jednatřicet let rozvážel pivo pro pivovar Ringnes. Dostal jsem medaili od norského krále za třicet let služby u stejného zaměstnavatele,“ svěřuje mi Svein Yngve nevzrušeně, jakoby vykládal o předpovědi počasí.
Požádal jsem jej, aby medaili doma vyfotil a obrázek mi poslal. Vedle jeho jména a roku udělení (2008) na ní stojí toto: „Od královské společnosti pro dobro Norska (Fra Kongelige Selskap for Norges Vel) za dlouhou a věrnou službu (For lang og tro tjeneste)“.
. „Když jsem začínal jako řidič, nebyly žádné elektrické vozíky. Padesátilitrové sudy s pivem jsme nakládali na auta v rukách. Jeden sud, to bylo šedesát kilo. Pak jsme je vynášeli ještě v domech nahoru po schodech. To byla jiná práce, než dnes. Jezdili jsme vždycky ve dvou. První elektrický vozík jsem dostal v roce 1995,“ vzpomíná.
Dovedu si to představit, můj otec rozvážel sudy s pivem ve staré Avii, většinou sám. Jednou v létě jsem mu pomáhal a dodnes si velmi přesně pamatuji, jak musel každý sud shodit dolů s korby na starou pneumatiku, pak si jej naložil na ruční rudlík a pokračoval s ním někam do útrob hostinců. To byla nevděčná dřina za pár korun. Mimochodem, pivovar Ringnes, založený v Bodo pod původním názvem Bodo Aktiebrygeri v roce 1897 (v období 1978 – 1998 nesoucí název Nordlandsbryggeri), je v Norsku známým výrobcem piva značky „Nordlandspils“ a limonády značky „Eventyrbrus“ (v překladu „dobrodružná“ nebo „pohádková“ soda“).
„Támhle v tom červeném domku jsem se narodil,“ ukázal mi jednou Svein Yngve na protější kopec k domkům, které vypadají jako přilepené do skalnatého úbočí strmého svahu.
Mám před sebou člověka, který celý svůj život strávil na polárním kruhem. Skutečně celý? Tenhle „šedý vlk“ toho zažil možná víc, než si dovedu představit.
„Pracoval jsem dva roky na lodi. Jezdili jsme z Miami na Haiti a zpátky, byla to výletní loď, se zastávkou na Jamajce. Většinou plná bohatých bílých Američanů. Byla celkem velká, pro několik set lidí, mohli jsme nalodit i kamiony. To bylo v roce 1974. Pořád bylo pěkné počasí a svítilo slunce. Pracoval jsem na palubě. Loď byla osm let stará. Pořád jsme všechno uklízeli, škrábali a znovu natírali, mazali. Mezi dřevěnými prkny paluby byl silikon, každou chvíli jsme jej nahrazovali novou vrstvou. Loď díky tomu vypadala pořád jako nová.
Pár minut po sedmé bývá hovor u ranní kávy stále v plném proudu, ale Svein Yngve už se trochu ošívá a pohlíží přes rameno z okna směrem k náklaďákům. Ze slušnosti chvíli počká, až ten, kdo právě mluví, dokončí větu a poté se se slovy „musím nakládat“ jako první zvedá a odchází nastartovat chlaďák. Přitom si brouká něco mezi písničkou a odevzdaným povzdechem. Možná chce vyšetřit trochu času, aby si venku ještě mohl zakouřit u ramp.
Jeho broukání se nese prázdným skladem i na konci směny, když odváží na vozíčku poslední palety a igelitové pytle s recyklovaným odpadem. Když v tu chvíli přijede některý řidič z větší dálky s plným autem tříděného odpadu ze supermarketů, pomůže mu ještě náklad odvozit do místnosti vzadu ve skladu.
I když mu dávno skončila pracovní doba a mohl by jít domů za ženou, kolikrát seděl ještě odpoledne se mnou a povídal u kávy. Byl jsem rád, protože v prvních týdnech v Norsku jsem nevěděl, co si počít s volným časem, kterého jsem najednou měl víc, než na co jsem byl zvyklý. Navíc v cízí zemi, v cizím městě, kde nikoho a nic neznáte. Celý váš dosavadní vesmír, všechno to dělání, setkávání, zařizování a nakupování je najednou pryč. Den za dnem jste na nekonečném „výletě“. Svein Yngve to nejspíš podvědomě pochopil. Ostatně, sám byl dva roky cizincem. Když jsme se „spřátelili“ na Facebooku, zjistil jsem, že své příspěvky komentuje zásadně v angličtině. V jeho věku je to obdivuhodné.
„Mám mnoho přátel po celém světě. Rád fotím a dávám fotky na Facebook, mimo jiné tak udržuji s nimi kontakt,“ řekl mi jednou.
Jeho fotky stojí za to. V období polárního dne fotil půlnoční slunce, jakmile se přiblížil podzim, zaměřil se pro změnu na polární záři. Neúnavně, den za dnem, pokaždé jiné, nově, s novým úhlem pohledu. Podotýkám, že oba přírodní jevy lze pozorovat nejlépe kolem půlnoci. V sedm ráno už jsme všichni v práci. Nabízí se otázka, kdy Svein Yngve vlastn spí?
