V uplynulých dvou dnech jsem hodně přemýšlel o tom, jak je důležité jakoukoliv novou informaci ihned převádět do vlastní praxe. K čemu mi bude přečtení knihy o tom, jak se šroubuje šroubovákem, když ještě ani žádný šroubovák nevlastním, natož abych jej někdy držel v ruce?

Nabyl jsem nezvratného přesvědčení, že trénovat „šroubování šroubovákem“ by měli i ostatní. Začal jsem se členy své rodiny, s takovým tím přesvědčením, že přece vím, co je pro ně dobré. Přečetl jsem již řadu moudrých knih, o kterých oni nemají ani ponětí! A tak by měli sami poznat, že jsem o krok napřed, a mými instrukcemi se řídit!

Jenže ouha, ono to není tak jednoduché. Předně, ostatní u sebe ještě vůbec neobjevili potřebu získat vědomosti, které jim chci předat. A jak si asi pamatujete všichni ze školy, nejhorší předměty jsou ty, které člověka nebaví. Jak já trpěl v chemii u benzenu! Chemie byla jediným předmětem,  z něhož jsem dostal na vysvědčení trojku. Přitom normálně jsem měl jedničky, občas dvojky. Jak jsem ale mohl mít lepší známku, když chemie mi byla tak odporná, že jsem se nemohl skoro ani podívat na obal učebnice?

Členové rodiny mě, logicky, ignorovali. Prostě si dál dělali co chtějí! S těžkým srdcem přiznávám, že jsem se, přes všechny knihy, které jsem přečetl, lehce urazil. Já za nimi jdu s takovými perlami a oni…nic??

A pak, další den ráno, mi to došlo. Nepřevedl jsem teorii do praxe. Vzal jsem si to osobně! A přitom jedna za čtyř dohod, které už přece dávno znám, zní jasně. Neber si věci osobně! Pak jsem to všechno pochopil, sám jsem si „zašrouboval šroubovákem“ a dokázal se celkem rychle „od-urazit“. Každý člověk má své vlastní důvody, proč určité věci přijímá nebo odmítá. A není to vůbec o mně! A šroubování šroubovákem, které jsem chtěl po ostatních, je pro ně vlastně jako kdysi ten chemický benzen pro mě.