Komu by se nelíbilo jezdit každý pátek na dovolenou? Jízda z Bodo do Saltstraumen trvá asi tak dlouho, jako byste jeli třeba z Prahy na chatu do Posázaví. Nevím, jak to vnímají Norové, ale pro mě je už samotná cesta úchvatná. Nechci křivdit Posázaví, tam to mám taky rád, jen ty rozměry přírodních úkazů jsou tady v Norsku řádově větší, kopce strmější a rozeklanější, vody divočejší. Prostě ten náš český rybník je opravdu … rybník. Malý, bezpečný a poklidný. To přibližovat zdálky se k vysokým klenutým mostům přes norské fjordy dech beroucí. Digitální cedule informující o aktuální rychlosti větru působí jako připomínka vděčnosti za pěkné počasí a má na mě trochu adrenalinový účinek (proč tady asi ta cedule je…?). Silnice č. 17 se kroutí, stoupá a zase klesá, a stejně tak kroutí hlavou člověk, nevěda, zda má upínat zrak ke špičatým skalnatým štítům v dáli, tvrdošíjně si uchovávajícím pásy sněhové pokrývky, nebo se pokochat pohledem na oblé balvany rozvalující se v zelených chuchvalcích vodních rostlin při břehu moře, ustoupivšího za odlivu kamsi do dálky.
Mořská úžina Saltstraumen je vyhlášenou rybářskou oblastí.
„Můžeš tam ulovit lososa!“ informoval mě kolega z práce, jehož koníčkem je rybaření a potápění se v moři. „Ale bacha, proudy jsou tam tak silné, že by to člověka zabilo.“
Už z onoho klenutého mostu přes světoznámou úžinu jsem viděl ten ohromující tah mořských proudů, o kterém mluvil. Víry o průměru dobrých dvou metrů se točí jakoby poháněné neviditelnou míchačkou. Přímo pod mostem se ženou silné rovné proudy, tekoucí neuvěřitelnou rychlostí. Blíže ke břehům se odehrává vodní divadlo. Chvíli poklidná voda začíná pomalu bublat, vytvoří několik ohromných obdélníkových koláčů, které současně vystoupí několik desítek centimetrů nad hladinu a poté zase postupně opadnou.
Obě strany mostu přes Saltstraumen jsou obsypané obytnými auty německých značek. Vášniví rybáři z Německa sem patrně míří cílené. Je jich tu tolik, že místní Coop dokonce uvážlivě vystavil před prodejnu obrovskou ceduli s nápisem „LEBENSMITTEL“ („potraviny“).
Když se z parkoviště přibližujete dolů k vodě, vítá vás už z dálky ohlušující řev racků, budící očekávání, že zde se patrně děje něco významného. Racci se slétají v houfech na vodní hladinu a poté se tam, kde voda víří nejvíce, jakoby vozí. Nepřestává mě udivovat toto všestranné zvíře, které je doma jak ve vzduchu, tak na vodě. Rybáři na svých lodičkách racky následují, protože ví, že kde je jich celé hejno, bude nejspíše i hejno ryb. A tato symbióza platí i opačně. Když jsem tu z vody vylovil svou první tresku, zpozoroval jsem, že to mazaným bílým ptákům neuniklo a začali kolem mě kroužit a povykovat. Skoro jako bych slyšel: „Tak dělej, řezej!“. Když jsem rybu vyvrhnul, racci přilétli ještě blíž a netrpělivě čekali, kdy hodím. Hodil jsem. Krvavá mazlavá hmota plácla na vodní hladinu a v tom okamžení se o ni strhla nelítostná ptačí bitka. Vnitřnosti byly ve třech vteřinách rozebrány.
Ulovil jsem dvě menší tresky a řekl jsem si, že je čas vytáhnout z vody konečně pořádnou rybu. Vyhlédl jsem si místo, kde by to asi tak mohlo být. A skutečně, po několika málo nahozeních jsem pocítil silný odpor. Sevřel jsem prut mezi nohama a začal rychle navíjet. Šlo to ztěžka a po chvíli to nešlo vůbec!
„Velká ryba, je to tady!“ křičel jsem vítězoslavně v duchu a jelikož moc ryb nepoznám, ani jsem netipoval, co by to asi tak mohlo být.
Několik minut jsem ztěžka a namáhavě otáčel kličkou vždy po půl obrátce. Zrovna, když jsem zkoušel propočítat, kolik centimetrů navinu jedním pootočením, kolik metrů vlasce je ještě ve vodě a jak dlouho tuhle činnost ještě budu provádět, ucítil jsem uvolnění tahu, ryba přetrhla vlasec a byla pryč. Ani jsem ji neviděl. Spontánně se mi z úst vyloudila pořádná česká nadávka. Návnada pryč, ryba nikde. Ten den jsem už jednu návnadu ztratil, zbývala mi poslední. Zlatá třpitivá rybka pro ten nejlepší úlovek!
Pln odhodlání jsem začal opět nahazovat. Netrvalo dlouho, silný odpor tu byl zase! Tentokrát jsem se rozhodl bez váhání vynaložit co největší úsilí.
„Jako při posilování!“ povzbuzoval jsem sám sebe, zmáčkl snad všechny svaly v těle a přes mohutný protitah rychle navíjel.
Brzo jsem byl unavený a dokonce zadýchán! Musel jsem si začít dělat přestávky a při nich jsem s udivením zjistil, že mi divoce buší srdce že mám pocit jako bych zápasil. Přitom o život tu nešlo mně, ale oné neznámé rybě, která se kdesi hluboko pod hladinou nejspíš vyděšeně namáhala daleko víc než já.
Asi po deseti minutách jsem se trochu uklidnil ve svém zápasnickém nadšení a k tomu jsem přišel na takovou novinku, že navíjet mohu i vsedě. Na palci u ruky, kterou jsem točil kličkou, už se mi od samého svírání udělal puchýř. Do mysli se mi vkrádala myšlenka, že moje vybavení je pro tento rybí kus možná nedostatečné. A opravdu, v navijáku začalo praskat a skřípat, načež jsem kličku ulomil. Pohotově jsem se natáhl pro kombinačky a zkoušel otáčet s jejich pomocí, ale tím jsem naviják ničil ještě více. Točil jsem tedy bez kličky jako bych šrouboval šroubovákem a těšil jsem se, že tímto způsobem rybu postupně vytáhnu, kdyby to mělo být zítra. Teď už jsem cítil odpor i v ruce, kterou jsem držel prut, a to takový, že mě začínal bolet biceps. V tu chvíli přišlo známé uvolnění, ohnutý prut se narovnal a já jsem z vody vytáhl jen utržený konec vlasce bez ryby a bez návnady. Ani tentokrát jsem rybu, která byla velká určitě jako menší prase, neviděl. Zmizela i s mou poslední návnadou.
Naštvaně jsem sbalil poničené nářadí. Ještě že mám aspoň tu malou tresku, takovou spíš do polívky. Pofoukal si sám puchýř a vydal se vysokou trávou nahoru do kopce a zpátky k autu.
„Tohle jen tak nenechám, sem se ještě vrátím“, sliboval jsem si a cítil se přitom jako náčelník Apačů, slibující pomstu nepřátelskému komančskému kmeni.


