Má nejdelší cesta náklaďákem mě zavedla až za polární kruh. Jen cesta tam, to jsou necelé tři tisíce kilometrů, čtyři dny za volantem. Trajekt ve švédském Trelleborgu mě vyplivl do jiného světa. Takového čistšího a prostornějšího. Přestože se jižní Švédsko v mnohém krajinou neliší od severu Německa, cítil jsem se jaksi jinak, volněji. Ty dlouhé, rovné silnice, ten mírný a klidný provoz! Avšak, pocit volnosti neměl dlouhého trvání.

Druhý den jízdy. Setmělo se ještě před Stockholmem, který jsem tedy prosvištěl za tmy, divokou rychlosti sedmdesát kilometrů v hodině, která se na některé zákruty, kopečky a sjezdy zdála až moc. O stavu některých úseků vozovky ani nemluvě. A co teprve ty vyjeté koleje, ty spoje mezi pevninou a mostem, kde inženýr už neměl jaksi čas či prostor lpět na hladké úpravě vozovky!

Nevadí, jedu dál. Podél pobřeží Baltského moře, vzhůru na sever! Pracovní výkon mi končí kousek za hlavním městem, a neobeznámen ještě s místními poměry, avšak poučen z jedné benzínky s placeným stáním, sjíždím z rychlostní silnice. Na neplacené odpočívadlo již nemohu čekat, a s malým náklaďákem to prostě zapíchnu někde u boční silničky. A tak se i stalo, milosrdná odbočka, příjezd k jakési tovární bráně, dostatečně široká k zaparkování, se měla stát mým nočním útočištěm. Zaháním pocit jakési nepatřičnosti a podivné stísněnosti. Odpadky ve škarpě a stopy pneumatik jsou neklamnou známkou toho, že tu nejsem na nočním bivaku první. Patrně místo nočních dostaveníček. A navíc je sobota večer… Jenže, odjet již nemohu a tak usínám s přáním, ať je noc rychle za mnou.

Probouzí mě uprostřed noci hlasitá disko hudba. Nejprve ji slyším zpovzdálí jako  takový sen, pak už jsem vzhůru a vroucně si přeji, aby to byl sen, jenže už vím, že bohužel to sen není. Krve by se ve mně nedořezal. Tak, a máš to!, říkám si. Nepříjemné večerní tušení se materializovalo a nejsem tu již sám. Poodhrnu šraňky, vedle kabiny stojí nízký sporťák a z něj, ze sedadla spolujezdce, mě pozoruje náctiletá slečna s krátce střiženými vlasy. Poťouchle se směje. Na místě řidiče tuším výstředního namachrovaného samce. Je jasné, že to osolili, aby se přesvědčili, zda je někdo uvnitř. Nevím, co dělat, a tak šraňky zase vrátím na původní místo a lehnu si. Vidím blesk fotoaparátu, slečna si fotí náklaďák. Osobák tu dál vytrvale stojí a hraje jako na zakázané technoparty. Patrně nějaký výkonný sound systém. Omámen spánkem přemýšlím, co bude dál. Začnou tlouct na kabinu a vyzvou mě k tanci? Zavolají policii, aby se zjistilo, že špatně parkuji? Nebo mám policii spíš zavolat já? A jak asi, když ani nevím číslo a telefonním signálem si tady uprostřed hlubokých lesů nejsem moc jistý.  Než všechno stačím domyslet, hrající auto se dá do pohybu, ozve se z něj ještě jakýsi pokřik, kterému samozřejmě nerozumím, načež auto konečně odjede. Nechci vědět, kolik je hodin, snažím se usnout a na celou záležitost co nejrychleji zapomenout. A slibuji si, že už nikdy, ale opravdu nikdy nebudu spát na odlehlém místě v lese.

Třetí den jízdy. Je ráno, ale dnes se asi nerozední. Snad tak kolem deváté. Slibuji si přestávku ve dvě odpoledne, abych si užil světla. Když ta chvíle konečně nastane, a já vystoupím z náklaďáku ven, na procházku, mám neblahý pocit. Že by se už stmívalo? Ano. Tma padla přesně ve tři. K ní se přidala mlha. Jedu mlhavou nocí, temnými lesy, hodiny, stovky kilometrů. V lesích už vidím ležet sníh, na silnici zatím, chválabohu, není. Přibývá tu ale značek se symbolem soba. Zatím jsem žádného neviděl. To má teprve přijít.

Čtvrtý den překračuji hranice s Finskem a krátce nato polární kruh. Z auta vidím stádo sobů ležících přímo na sněhu. Zajímavé. Dokud jsou v dostatečné vzdálenosti od mé dráhy, tak je to i  pěkné. Stoupám do hor a teplota klesá. Z původní nuly na mínus tři, mínus pět, mínus osm, mínus šestnáct! To vše na posledních sto kilometrech. To už jedu šedesátkou po uježděné vrstvě sněhu. Silnice je prohrnutá jen pluhem. Něco jako sypače tady evidentně neprovozují. V kabině na mě jde od čelního skla chlad, i ruce, křečovitě svírající volant, jsou jakési chladné. Otáčím knoflík topení na nejvyšší výkon, což jsem zatím nikdy neudělal! Chvála bohu, funguje to.

Ráno v devět po denním světle ani památky. Pootočím klíčkem v zapalování, stav baterie ukazuje velmi nízkou hodnotu, objevuje se kontrolka žhavení. Tu jsem tedy ještě neviděl. Když zhasne, pořádně se nadechnu a otočím klíčkem do polohy start. Motor se ztěžka a kašlavě roztáčí, ale naskočil! Vydechuji úlevou. Musel bych vybalit ty nové startovací kabely, práce navíc, takto je to určitě lepší. Jedu složit náklad. Okolo desáté se začíná šedivě rozednívat. Využívám světla ke krátkým zimním radovánkám, pak, okolo čtrnácté, se otáčím zpět na jih. U nás je teprve jedna, ale soumrak už je na spadnutí. Na sněhu už si začínám s náklaďákem věřit, jedu skoro sedmdesátkou! V tu ránu mi vběhnou do cesty tři sobi a zastaví se uprostřed silnice. Brzdím i očima, podřazuji a čekám, kdy dostanu smyk. Srdce mám až v krku, ale zastavuji těsně před hloupě vyhlížejícím zvířaty. Ty volně pokračují do lesa a neuvědomují si, že právě přežily svou smrt.

Jenže sobí smrt toho dne stejně přijde. O pár desítek kilometrů dál mě předjíždí řidič osobního auta, kterému sedmdesátka ke spokojenosti nestačí. Ještě asi neví, že kdo chce víc, nemá nic. Sotva se mihnul kolem mě, už vidím zvíře ležící uprostřed silnice a v dalším okamžiku druhé, letící do závěje. Řidič srazil dva soby. Ve světle potkávacích světel je nejspíš vůbec neviděl, ani nestačil šlápnout na brzdu. Zadek auta jde do smyku, ale auto zastavuje naštěstí na silnici. Oba jdeme ke zvířeti ležícímu uprostřed silnice, Fin už má mobil u ucha a někam telefonuje v pro mě nesrozumitelném jazyce. Zastavuje také auto z protějšího směru, z něj vystupuje vousatý mladík. Sob se mezitím postavil na nohy, mladí jej drží za parohy, jenže sob je se celý třese. Vousáč na nic nečeká, odvede soba do sněhu, přiměje jej si lehnout. Žena, která přijela s mladíkem, chytne soba za parohy, přitom sedí u jeho hlavy. To už má mladík v ruce lovecký nůž (ani pro něj nešel do auta!) a zaboří jej sobovi do krku. Ten jen zavrtí ocáskem a po chvilce je jeho tělo klidné. Jdeme k druhému sobovi, ten je už mrtvý. Na hlavě má jen jeden parůžek, o druhý při srážce přišel. Chci si soba pohladit, a tak sáhnu na jeho kožich, je hebký jako nějaká dětská dečka. Přeju mu šťastnou cestu do sobího nebe.

A pak opouštím scénu jako ze severského dramatu a jedu nocí, vlastně odpolednem, dál.