Zůstali jsme na „Dvorečku“, jak se ve firmě říká plácku, kde parkují auta, tři.
Dvoreček. Travnatá plocha je určena pro osobáky, větší, vyasfaltované plochy patří náklaďákům. Kamiony, ty lemují celou scénu, stojí na krajích, podél obrubníků, jako takoví strážci.
„Kupte mi tři Kozly,“ úkoluje Pinďa a a přitom se směje. „A pohněte si, jsou čtyři hodiny, včera touhle dobou už jsem měl dvě piva.“
Pinďa je hubený, drobný chlapík, je mu něco k padesátce, který váží odhadem asi pětašedesát kilo. Marně u něj v oblasti břicha hledám něco jako obvyklý pivní soudek. Nechápu, kam ty svoje piva dává.
Vyrážíme do Tesca v Pipinově Passatu. Pipin je vysoký chasník, od pohledu sportovec. Řidič bílého kamionu značky Man, na jehož kapotě se pyšní psacími písmeny vyvedený nápis „White Boy“. Celé dny jsem přemýšlel, co tento nápis asi znamená? Hlavou se mi honily různé scénáře. Vysoký mladík ovládající silný stroj brázdí dálnice a dostává se až kamsi na jih, mezi snědé Španělky, Italky, Portugalky. Na písčitých plážích spočívá v obležení těchto žen, obdivován. White boy. Musím se Pipina na ten nápis jednoho dne zeptat. Ale až jednoho dne…
Zatímco bezcílně bloumám obchoďákem, Pipin míří rozhodně přímo k regálům s pivem. Zatáčím do uličky s mléčnými výrobky, naše cesty se rozcházejí. Bloumám mezi kefíry a tvarohy, ale pak i já pro jistotu popadnu pár pivních plechovek. Co kdyby náhodou…. Ještě se zasním u zdravé výživy, ale už na mě doléhá takový nepříjemný pocit, že bych měl jít. Vycházím z obchoďáku s nesourodým nákupem piv, kefírů, zdravých pomazánek, šunky a olivového oleje, nacpaným do potravinových sáčků. Pipiin už na mě čeká u auta, směje se a kouří.
„Na zdravou výživu já kašlu. Nemám na to kdy. Dám si rohlíky, šunku nebo salám. Všechno padlo, jak jsem začal jezdit.Teď už neběhám.“ Pokyvuji hlavou. Chápu, že udržet si při práci řidiče pravidelný tréninkový nebo výživový plán nejde.
Z Pipina se vyklube bývalý běžec, maratonec.
„Běhal jsem půlmaratony, maratony, a né špatně. To startovali Keňani, pak naše reprezentace, a pak už jsem byl já.“ Věřím mu to, jeho sportovní postava o tom stále vypovídá. Když nakládá auta do kamionu, běhá doteď. A k tomu šplhá nahoru a dolů po žebříku, lehá si pod auta, případně si k nim kleká, skáče do kabiny a zase dolů, posiluje s kurtami. Jedna taková „rozcvička“ trvá i devadesát minut.
Jsme zpátky na Dvorečku, vytahuji z korby Iveca stoleček a dvě židličky. Sedíme na nich s Pipinem, Pinďa, ačkoliv je nejstarší, nabízenou židli nepřijímá a dřepne si k nám na bobek. Jak se z plných pivních plechovek stávají prázdné, padají z kamioňáků historky jedna za druhou. O dopravních nehodách, které zažili, o cestách po zasněžených a ledových plochách severských zemí.
„Na Sever si s sebou vezmi písek. Pod kola. Pneumatika je teplá a jak zastavíš na parkovišti, na ledu, už se nerozjedeš. Ledaže si kola podsypeš pískem. Na severu je auto celé obalené mrazem. Úplně nejdůležitější nástroj na severu je kladivo. Tím si musíš obouchat kliky od dveří, aby ses k nim přes vrstvu námrazy vůbec dostal. Je to třeba dvaceticentimetrová vrstva. Když teplota klesne pod minus čtyřicet, obcházejí policajti kamiony a bouchají na kapotu. To znamená, že máš nastartovat motor.“
Pinďa o cestách mrazem už asi něco ví, profesionálním řidičem je třicet let. Začínal na Avii, na Liazce. Líčí, jak mu jako začínajícímu naložili Avii pivními sudy tak, že nemohl otočit volantem. Musel se vrátit na nakládku a sudy přeskládat. Dnes za sebou v kamionu veze až šest osobních aut, přepravníku se říká „lafeta“. Auta si nakládá sám a podle toho, co jsem zatím viděl, to není žádná sranda. Od škrábnutí nového autíčka, které právě sjelo z výrobního pásu, člověka často dělí pár centimetrů.
„Do lafety se musím rozjet na třicítku a zabrzdit až vevnitř,“ poznamenává k tomu suše Pinďa. „Když mi bylo dvacet, jezdil jsem s Liazkou. Plachta vážila 250 kilo. Tu jsem musel vyhodit nahoru na korbu dlouhým prknem. Já měl bicáky..!“
S postupujícím večerem se dostáváme k autonehodám.
„Byl jsem u jedné nehody jako první. Řidič byl na místě mrtvý. Musel jsem ho vytáhnout z auta, abych se dostal k dalším lidem. Měl rozbitou hlavu, vytékal z ní mozek. Když jsem ho vytahoval z auta, cítil jsem, jak je hlava měkká. Další kluk měl nohu na úplně opačnou stranu. Laizkou jsme roztahovali sloupky u auta. Až pak přijeli hasiči, nakonec přijela policie. Ti měli čas, ne jako dnes. Divili se, že auto je na silnici. Ověřovali si, jestli se nehoda skutečně stala. Ale to bylo v poli, říkal jsem jim, ještě je tam odřený strom.“
Pipin se přidává s vlastní příhodou:
„V Německu se proti mně vyřítilo auto ze zatáčky. Viděl jsem, jak začíná driftovat po silnici, chytilo jedním kolem za krajnici. Dupl jsem na brzdy, ale stejně jsem viděl, že se nezadržitelně přibližuji a nedobrzdím to. Tak už to pošli do pole, křičel jsem v duchu na řidiče osobáku. A najednou, když už jsem byl asi na metr od něj, mi auto zmizelo z očí. Zastavil jsem, vyběhl jsem z kamionu, hasičák a telefon v ruce, běžel jsem do pole v nejhorších představách, co tam uvidím. A Němec, řidič osobáku, už v pohodě vystoupil z auta, telefon u ucha. Na čele měl jen lehký škrábanec.“
„Tak jdem, v sedm ráno nakládáme.“ uzavírá večer Pinďa a oba kamioňáci po sobě uklízejí a odcházejí nocovat do svých vozů.
Na Dvorečku, zalitém oranžovými světly lamp, je slyšet už jen setrvalé hučení vedlejší fabriky.