Odpolední trajekt do švédského Trelleborgu je zaplněný turisty.
Začátek května, jaro je v plném proudu, všechno kvete, zeleň jásá. To je patrně první příležitost pro většinu lidí, aby se vydali na cesty, na dovolené. V jídelní místnosti lodi je o několik desítek decibelů více hluku než obvykle. Členové rozvětvených rodin tu krátce po nalodění, patrně v euforii z neobvyklého druhu přepravy, na sebe hlasitě pokřikují a diskutují o čemsi v mimoevropských jazycích. Nerozumím jim ani slovo. Pokřikujícím je úplně jedno, že si spořádaní cestující v jejich okolí tiše vychutnávají svůj oběd. Prostě si jich vůbec nevšímají a žijí ve svém vlastním světě. Přemýšlím nad tím, jak jiný je to svět.
Vyplouváme z Rostocku. Loď se podivně otřásá. Mám obavu, že se rozskočí na několik kusů. Nedávám to na sobě znát. Rozum mi velí, navzdor časné odpolední hodině, odebrat se do kabiny a „naspat“ co nejvíce hodin. Dnes jsem vyrážel na cestu brzo ještě v noci a zítra to bude podobné. Avšak něco mě stále drží ve společenské místnosti s okny. Loď pojednou zvolňuje a ještě než opustí brány přístavního rejdoviště, zařazuje zpětný chod a najednou vidím, že couváme. Kapitán hlásí, že se vracíme do Rostocku, do přístavu. Posádka k tomu dodává, že máme nějaký menší problém. Nevěřím tomu. V hlavě mi nabíhají katastrofické scénáře z různých hollywoodských filmů. Posádka v krizových situacích přece nikdy neříká pravdu. Mám se na pozoru a do kajuty radši nejdu. Couváme nekonečně pomalu. Loď se stále divně chvěje. Posádka podle mě nic neví. Jak by mohla, když sedí na „informacích“ a loď zvenku nevidí. Myslím si, že kapitán je na tom podobně.

Jsme zpátky v přístavu a já přemýšlím, zda nás pustí k autům. Ale nejdu se ani zeptat a rovnou si odpovídám sám. K autům nás nepustí, to by jistě zavládla všeobecná panika. V přístavu jsem klidnější, jasně vidím, že loď se nepotápí. Snad, kdyby se potápěla, už by byly zahájeny nějaké akce. Tedy, doufám v to. Například by zaznělo sedm krátkých signálů a jeden dlouhý signál, jak nám to v instruktážním videu pouští vždy, když odrazíme od přístavního mola. Většina lidí je v tu dobu ve společenské místnosti. Kamioňáci nepřítomně žvýkají své porce za pištivého zvuku cvičného alarmu, který se opakuje ve čtyřech jazykových verzích, německy, anglicky, švédsky a polsky. Ti, co instruktážní nahrávku neznají, utíkají už při švédské verzi pryč, my ostatní, více otupělí, zůstáváme.
Uplynuly desítky minut. Z lodního rozhlasu se dozvídáme, že se našeho trajektu „dotkla“ menší loďka a že nehodu vyšetřuje německá policie. Kontrolou na vnější palubě zjišťuji, že v přístavu opravdu stojí dvě policejní dodávky vedle sebe, každá otočená do jiného směru, řidiči spolu diskutují. To bude ještě na dlouho, pomyslím si a s tímto závěrem odcházím konečně do kajuty. Oproti svým zvykům zapínám televizi, hrají tam zrovna hity počátku devadesátých let. „Hity mého mládí“, jak by řekla moje matka. A teď už i já mám své hity z mládí. S odstupem let zjišťuji, že ty letité písně opravdu mají něco do sebe. Jsem dojat, popadá mě sentimentální nálada a na hrozící potopení lodi naprosto zapomínám. Uzavírám se do své vlastní reality vymezené čtyřmi stěnami lodní kajuty bez oken. Je tu se mnou Bono z U2 v kožené vestičce, s dlouhými vlasy a ramínky útlými jako dva kmínky a taky Axel z Guns´n Roses, ten vypadá, jako by mu bylo ve videoklipu asi tak sedmnáct let. Nevím, proč mi vždycky přišel starší, ale je fakt, že v době, kdy pouštěli jeho písně v nedělním pořadu s Terezou Pergnerovou (jak se, sakra, jmenoval… ta paměť…), jsem byl vlastně mladší než on a nějakým způsobem jsem jej bral jako vyspělejšího. Dnes v něm vidím jen povyrostlé děcko a vůbec nechápu, že je dávno mrtvý. Ostře znějící kytara je v příkrém protikladu s jeho jemným vzhledem. Guns´n Roses jsem nikdy nemusel, ale dnes chápu, co se tehdejší mládeži na nich mohlo líbit.
Hit následuje za hitem a já skoro nevědomky zvyšuju volume až k MAX a úplně zapomínám, jak tenké jsou tu zdi. Až na mě kdosi zaklepe. Nebo to jen klaply vedlejší dveře? Do reality mě vrací až další hlášení v lámané švédštině, kterému nerozumím. Z anglické verze, s uchem nasměrovaným k mřížce lodního rozhlasu, jsem pochopil, že budeme brzy opět vyplouvat na moře, zpoždění asi dvě hodiny. No vida, asi se nic tak hrozného nestalo. Uklidněn, spíše tou retro hudbou, než kusými informacemi, uléhám do měkkých lodních peřin a za rytmického hučení ohromných motorů, které pracují nyní bez oněch podivných vibrací, usínám a šťastně spím až do švédského Trelleborgu.