29.2.2020

Je konec února. Doposud velmi mdlá zima změnila náhle a nečekaně svůj výraz. Vzpomněla si, jakoby v posledním záchvěvu, na svou pravou podstatu.

V sobotu po půl šesté otvírám dveře chaty …. do vánice. V tomhle že mám jít čtyři kilometry, jak jsem si naplánoval, v barefootech, s krosnou na zádech a běžkami v ruce? Mou první reakcí bylo jasné „ne!“. Jenže jak jinak se dostanu do Liberce na vlak, když auto mám v servisu a žádná jiná alternativa dopravy se z mé obce v tuto hodinu nenabízí. Čili jsem si opravil svůj názor na to, zda do vánice chci nebo ne, na boty s tenkou podrážkou nasadil nesmeky, vzal běžky do ruky, krosnu na záda, a jde se.

Vždycky platí heslo, že počasí vypadá nejhůř z okna pokoje. Už po pár metrech této obávané chůze „na těžko“ jsem byl šťastný, že jsem venku. Je sobota, šest ráno, a já jíž kráčím vstříc dobrodružství. V době, kdy se jiní (a já třeba dříve také) teprve potácejí z diskotéky. Silnice je zafoukaná sněhem, ještě ani neprojel pluh. Až po kilometru mi dochází, vždyť já na těch běžkách můžu i jet! Takhle jsem silnici z Kryštofáku pravda ještě neviděl, což snad omlouvá mou pomalost v myšlení. Tu zajímavou myšlenku nicméně zavrhuji, tolik toho sněhu zase není, abych si své pěkné běžky neodřel.

Na zastávku Machnín-hrad docházím v pohodě asi o deset minut před příjezdem vlaku. Na nádraží v Liberci přijíždím na sraz naší skupiny jako první. Postupně se začínají scházet běžkaři. Zpočátku mám tendenci sebou trhnout, kdykoliv uvidím někoho s běžkami, ovšem po chvíli toho musím nechat. Dochází mi, že ti lidé sice jedou stejným vlakem, ale k výpravě, která se rozhodla pro zimní přechod Krikonoš, nepatří. Vlak směr Harrachov a Jakuszyce se zastávku po zastávce plní dalšími sportovci. Běžecké náčiní už je úplně všude – pod nohama, na držácích nad hlavou. Připadám si jako v jiném světě. Tohle se tady odehrává v zimě každou sobotu? Nevím, kde jsem to ty roky vlastně žil. K výpravě se postupně přidávají další členové, náš počet se ustálil na čísle sedm.

Náhradní doprava v podobě autobusu nás „vyplivne“ v polských Jakuszycích. Právě se zde běží Bíeg Piastow. Myslím na to, že tento závod jsem nikdy neabsolvoval, ale nostalgie se mi vyhýbá. Nejspíš jej už ani nepoběžím. Mám před sebou jiné výzvy. Například aktuální dvoudenní „výlet“. O tom, že to bude skutečně výlet, tedy žádný běh, svědčí už ta krosna se spacákem, karimatkou, botami na běžky, termoskou s čajem a věcmi na převlečení, co mám na zádech.

Kolem desáté (konečně)  vstupujeme do stopy. Přezout boty, najít vosky, namazat lyže, uklidit vosky, uklidit boty, nasadit krosnu, nasadit lyže, nasadit rukavice, nasadit hůlky…Než provedu všechny tyto úkony, zjišťuji, že jsem ve stopě sám. Ostatní již stoupají úbočím Bílého vrchu vzhůru. Chci je rychle dohnat, rozběhnout se! Se svým nákladem a ve dvou bundách, které jsem si na sebe navlékl s ohledem na předpokládané tempo výpravy, jsem za chvíli uřícený jako školák. Takže po deseti minutách opět stavím, sundat hůlky, sundat krosnu, vysvléct bundu, uložit bundu, zavřít krosnu…..dál už to znáte. Konec výpravy se v průběhu těchto úkonu postupně vzdaluje, mizí za zatáčkou…nechápu. Jak je možné, že se tady placatím a jsem uřícený na posledním místě jako nějaký amatér? Dávám se do lehkého běhu. Bez té neblahé svrchní vrstvy to jde o poznání lépe. Sníh je lehoučký, čerstvě napadaný, takže s těžkou krosnou se při každém sklouznutí trochu probořím. Hůlky nemají moc opory, cítím, jak se dole pod sněhem dotýkají podkladu. Doháním výpravu a při první příležitosti se cpu do čela. Stoupáme krkonošskou magistrálou kolem vrchu Jakšín, s přibývajícími výškovými metry ovšem mizí stopa. Pro toho prvního to znamená, že ji se zvýšeným úsilím musí vždy znovu prošlápnout. Proto hlásím dozadu Alešovi, že trochu zpomalím, protože tempo, které jsem měl vzadu, při prošlapávání stopy neudržím. Aleš se ptá „Proooč?“. Přemýšlím, co na to říct, když nechci přiznat, že jaksi rychleji jít nemohu. Žádná odpověď mě ale nenapadá, a tak mlčím. Krátce stavíme v přístřešku Pod Jakšínem. Oblečení mám komplet propocené, až se ze mě kouří. Aleš si maže chleba  pomazánkovým máslem. Vypadá to, že si do baťůžku sbalil půl ledničky. Já si radši dávám svačinu také . Petr suše poznamenává, že s tímto přístupem dorazíme na Luční boudu za tmy. …

„Ty se nelepíš?“ ptá se Marta, když ji předjíždím v následném sjezdu.

„Ne…naštěstí…“

Sotva to dořeknu, cítím, že jedna lyže začíná drhnout. Sakra…  Lepím se. Za chvíli mám místo běžek „chůdy“. Chvíli dělám, že o tom nevím. Pak chůdy ruším otřením jedné lyže o druhou. Je mi přitom líto nálepek ze závodů. Ale co, volba je jasná, buď chůdy, nebo samolepky. Jenže…. vosk začíná namrzat. Nestoupá. Co krok to podklouznutí. Cítím, že se ve mně začíná vařit vztek. Všude kolem je les, tak si trochu zařvu. Mám chuť lyže zlomit a hodit je zpátky do údolí.

Mažu další vrstvu vosku.

Jde to…!

Nejde to…

Odbočka pod Voseckou!

Vítám rozšíření stopy. Kašlu na to, že mám na nohou klasické lyže a myslím si, že bruslení bude pro zrádné „mýdlo“, jak se tomuhle sněhu říká, tou nejvhodnější technikou.

„Když na to máš…“ komentuje to Martin.

Nemám. Kopec je stále prudší, trať je rygól vyjetý od plužících běžkařů, kteří sjížděli dolů, po stranách jsou závěje. Takže se pokorně vracím k turistické chůzi. Jedno noha střídá druhou, postupně se mi daří aspoň trochu zrychlovat.

Les ustupuje. Naopak houstne mlha. Na deset kroků není nic vidět. Vstupuji do nejvyšších oblastí Krkonoš. Jdu sám. Vím, že Vosecká je nedaleko. Zrychluji. V nohách začínám cítit únavu. Je to možné? Vždyť jsme skoro nic neušli!

Bouda konečně oproti mně začíná vystupovat z mlhy. Uvnitř už sedí Aleš, mířím nezvratně k jeho pivu, něco nesrozumitelně zamumlám, a pak celý zbytek, asi čtvrt sklenice, obracím na jeden hlt do sebe. Rychle sundávám oblečení, které bych mohl ždímat. Odnáším je k jednomu z mála topných těles, spíše posunky ukazuji osazenstvu přilehlého stolu, že si do jejich blízkosti hodlám toto oblečení odložit. Nezbude jim, než souhlasit. A pak se bez zbytečného odkladu řadím do fronty k baru, mám hlad a žízeň a je mi úplně jedno, že k jídlu se podává guláš nebo smažák s hranolkama, přičemž ani jedno z jídel bych si za normálních okolností nedal. Volím guláš, k tomu si dávám půl litru birelu a půl litru kofoly. Všechno si v krátké chvíli naleju a nacpu do žaludku, pak teprve začnu trochu vnímat. Přátelé, tak takhle „vyždímaný“ jsem dlouho nebyl.

Kolem půl třetí pokračujeme z Vosecké, první zónou národního parku přes vrcholek Sokolníku na Labskou louku. Mezitím vysvitlo sluníčko a udělalo z již tak dost špatné stopy …. mýdlo. Ať se vztekám, jak chci, máza nezabírá. Zoufale mažu červený vosk…nic. O odhození lyží do údolí již nepřemýšlím, přece jen by se mohly ještě hodit…. minimálně při sjezdu. Zatím ovšem zkouším naprostou novinku, kterou jsem zrovna vymyslel – chůzi ve stopě, bez lyží. V daném úseku křivolakých kluzkých pahrbků je to způsob pohybu, který je stejně efektivní, jako pokusy o chůzi na běžkách, avšak asi o polovinu méně náročný.  Snažím se nemyslet na to, co bych asi řekl někomu, kdo šlape v botách ve stopě, třeba v Jizerkách….ne, to zde neplatí. Tady musí být člověk vděčný za jakýkoliv způsob, pokud vede k pohybu vpřed.

Na Labské louce na část výpravy vrací zpět do Harrachova. A stejně, jako jsme se rozloučili s Alešem a Tomem, opouští nás i pěkné počasí, sluneční svit je vystřídán mlhou a sílícím větrem. Jdeme na samotný hřeben pohoří, přes pramen Labe a pak přes vrcholek Violík. Vítr duje tak, že si musím na hlavu dokonce nasadit kapuci. Druhá bunda, kterou jsem dole sundával, přichází velmi vhod. Měkký sníh se mění v led, místy vítr vyfoukal cestu tak, že jsou vidět obnažené kameny.

„Sejdeme dolů.“ velí Petr. Ochotně souhlasíme. Pokračovat po hřebeni v tomhle počasí by bylo nebezpečné.

Od Sněžných jam se vracíme Koňskou cestou k Labské boudě. Čeká nás freeridový sjezd v hlubokém prašanu mezi stromky.

„Brzděte hůlkama!“ zní Petrova rada.

Nejsem blázen, přece nebudu brzdit hůlkama! Myslím si nejdřív. Brždění hůlkami jsem odjakživa považoval za vrchol naprostého běžkařského amatérismu a neumětelství. Takže rady nedbám a jedu. Ovšem je zde jisté úskalí. V hlubokém prašanu běžky jaksi neposlouchají. Dělají si naprosto, co samy chtějí. Jedna se třeba chytne vyjeté koleje, zatímco druhá pokračuje opačným směrem. Co chvíli se v prašanu válím jako děcko.

Zkouším brzdit hůlkami (podle rady) tak, že je dám jedu ke druhé a používám je jako takovou kotvu. Ale ouvej…. Ztrácím rovnováhu. Je to pro mě nezvyklá pozice. Zas se válím v prašanu. Každý pád znamená, že následné rovnání únavou již načatého těla zpátky na lyže je o něco pracnější. A s tou krosnou na zádech….

Sjezd je u konce. Už mi slehl i ten guláš. Pouštím se do zásoby tyčinek. Čeká nás kros k Martinovce. Sjezdy a „stoupáníčka“ v úbočí. Dolů nekoukat!

Skoro za tmy se dostáváme k bývalé, nyní už nově postavené Petrovce. Novostavba je nezajímavá, cítím nostalgii po původní stavbě. Raději se svým pocitům moc nevěnuji, protože, jak praví Petr: „Teď náš čeká nejhorší sjezd!“. Co by ještě mohlo být horšího než ten freeride mezi stromky…říkám si. Od Petrovky je stopa projetá rolbou, sníh není přemrzlý…jede se krásně. Za mě byl tohle sjezd nejlepší. Jak je vidět, všechno záleží na momentálním počasí. Letos zrovna tato část trasy překvapila.

Je tma, když se před námi zářivě vynořuje bouda Špindlerovka.

„To je takový krkonošský Louvre, tam nepůjdem.“ komentuje to Petr.

Souhlasím. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se nic nezměnilo. Takže si to vyšlápneme kousek do kopce k polské chatě Odrodzenie. Vzkříšení. Asi všichni v koutku duše doufáme, že se tu trochu vzkřísíme. Objednáváme jídlo a nápoje, je sedm večer, na Luční už nedostaneme k jídlu nic. Psychicky se připravujeme na poslední dvě hodiny horského pochodu přes nejvyšší partie Krkonoš. Fyzicky už není, jak se připravit. Tupá únava je tu a hned tak se nevzdá.

Čelovky nasadit! A jde se. Vichr duje s nezměněnou silou. Stoupáme úbočím Malého Šišáku. Když se cesta trochu narovná, snažíme se jet. Ta snaha je trochu nebezpečná. Vítr má zajímavou snahu sfouknout nás dolů s kopce, do Polska. Tam nechceme. Takže pokračujeme bez lyží. Snažím se pokrčením těla zmenšovat plochu odporu vůči větru. Povzbuzuji Dášu, že vítr bude určitě za chvíli o něco mírnější. Opravdu nevím, na základě čeho jsem vypustil z úst tuto myšlenku. Střídavě jdeme a jedeme Stříbrným hřebenem. Čertovo návrší si své jméno skutečně zaslouží. Alespoň dneska se tu žení všichni čerti. Nejen, že vítr sílí, ale přidávají se k němu kousky ledu a všechno se to valí na unavené běžkaře. Každým krokem k cíli blíž! Připomínám si oblíbené a často používané pořekadlo ze závodu na tisíc mil na kole.

Vypínám čelovku, při chůzi není třeba. Občas se rozhlédnu kolem sebe a na hvězdy. Jsem v nejvyšších partiích Krkonoš! Drsné podmínky a fyzická únava dávají prostor k rovnání myšlenek. Je tu také naprostá svoboda. Můžu se topit v myšlenkách na bolavá chodidla a vztekat se, že tohle přece není ten správný terén pro pohyb na běžkách. Anebo můžu tyto myšlenky opustit a nechat je odfouknout větrem…třeba do toho Polska. Což je určitě lepší, než být do Polska odfouknut osobně.

Už vidím světlo Luční boudy. Mám z toho takový ten pocit vyhraného boje. Zapomněl jsem, jak je tahle pláň vlastně obrovská. A tak s běžkami v rukou jdu ještě asi půl hodiny, než mě konečně obejme teplo a bezvětří ohromné stavby.

A najednou, jako mávnutím proutku, je po všem. Jsme v teple horské boudy, která o venkovním vichru skoro neví. Uvnitř jsou měkoučké koberce, restaurace s jídlem a pitím. Nebe a peklo těsně vedle sebe. Ochutnáváme místní pivo z pivovaru Paroháč a pak nás čeká spaní v noclehárně. Ráno si dopřáváme exkluzivní snídani, která je nám odměnou za včerejší námahu.

Druhý den, to už je takové hraní pro děti. I když mlha a vítr v okolí Luční boudy přetrvává, je po všem, jakmile sjedeme k Výrovce. Poté se Liščím hřebenem přibližujeme k Černé hoře, cesty jsou zde projeté rolbou, potkáváme běžkaře. A já si zase připadám, že jedu na běžkách. Výprava končí v Janských Lázních, kde nasedáme na autobus zpátky do Liberce.

Ve městě koukám vyjeveně na lidi. Je tady vlastně takové velké „pohodlno“.…

To horské „nepohodlno“ ale mělo něco do sebe.