To nenápadné městečko východně od švédského Stockholmu se mi vrylo do paměti hned dvěma nečekanými událostmi.
Na dálničním obchvatu se stala nehoda, což Švédi řeší tím, že dálnici prostě přetnou policejní páskou a zavřou. Naskytla se mi tak vítaná možnost projet se kamionem skrz střed města, a to je ve Švédsku opravdu nezvyklé. Celý jsem se tetelil pokaždé, když na semaforu naskočila červená a já jsem se mohl nerušně rozhlížet po obchůdcích, nízkých domech, šik oděných chodcích a zajímavě vyhlížejících chodkyních. Lidé si kamion prohlíželi a dokonce zalétli pohledem až ke mně. Zajímavé, to většina chodců nedělá. Nákladní auto ve městě je tady zjevně něco nezvyklého. To mi v plné síle došlo teprve tehdy, když jsem míjel hlavní nádraží, před nímž byly ve stojanech odložené desítky jízdních kol.
Vyasfaltovanē plochy logistického centra společnosti Schenker se skvěly v odpoledním jasně zářivém slunci, jako ohromné zrcadlo. Zde jsem konečně na vlastní kůži pochopil, že události, které se nám dějí, jsou jenom odrazem našeho přístupu k životu. Až donedávna jsem do logistických center vstupoval jako do předem prohrané bitvy. Znechucen. Otrávení zaměstnanci v kanceláři, negramotní skladníci, se kterými není možné se domluvit v žádném světovém jazyce, hodiny zbytečného čekání. Dnes ovšem jsem sám sebe překvapil, když jsem úředníky v kanceláři pozdravil se srdečným úsměvem, který jsem si dokonce dopředu nepřipravoval. Smáli se na mě zpátky! Jsem nově iniciátorem dobré nálady? Všechno je možné.
„Dáš si kafe?“ zeptal se mně pracovník kanceláře a opravdu se pouze kvůli této otázce zvedl ze židle. Překvapením jsem málem nestihl pohotově zareagovat.
„No jasně, díky,“ odpověděl jsem, jako by donáška kávy řidičům byla v kancelářích dopravních společností ta nejběžnější věc (není). Ukázal jsem na košík s perníky položený na přepážce: „Vánoční cukroví? Není trochu brzo?“
„To je z loňska, potřebovali jsme to udat,“ opáčil Švéd a položil přede mě hrnek kávy. „Dej si!“ mrknul na mě s kamennou tváří.
Ještě že už jsem slyšel o severském humoru, a tak jsem mohl pohotově zareagovat:
„Jó, ty loňské jsou prej nejlepší, zrajou s věkem!“ odvrátil jsem úder. Takže 1:1. U Schenkera jsem se zatím ještě nikdy nezasmål. A najednou mi ta nízká budova se zamčenými vchody přijde vlastně docela sympatickå.
Mimochodem, je samozřejmě možné, že perníky z loňska skutečně byly. Je mi to srdečně jedno. O perníky tu totiž nejde.