28. října 2019
Když mě Katarína to pondělí odpoledne zavolala, ať přijdu do hospody, šel jsem bez váhání a bez rozpaků, těšil jsem se na lidi, které tam potkám. Hodil jsem přitom za hlavu urputnou důležitost toho, že jsem se před rokem rozhodl nepít alkohol a hospodám se od té doby vyhýbám. Prostě jej nebudu pít ani dnes, pokud k tomu nebude nějaká zvláštní, opravdu výjimečná příležitost. Jaká příležitost by to asi tak mohla být, to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo.
„Zase máš toho Birela?“ ptá se, trochu útočně, ale v přátelském duchu, hospodský Václav. Přikyvuju a chabě se bráním, že mám birela rád. Směje se a kroutí hlavou, pak odchází k jinému stolu.
Václava si pamatuji velmi dobře už ze své první návštěvy hospody u Kryštofa v únoru 2017. Měl jsem zraněný kotník, nemohl jsem běhat ani jezdit na kole, a tak jsem se rozhodl, že si po práci udělám „autovýlet“. Chtěl jsem do nějaké vesnice, kde bude kavárna, abych si mohl číst. Na mapě jsem si našel Kryštofovo Údolí. Třebaže jsem byl trochu nesvůj (radši bych jel někam do Jizerek), vyrazil jsem tím pro mě do té doby neprobádaným směrem. Jakmile jsem vystoupil z auta na obecním parkovišti u orloje, byl jsem „chycen“. Sychravé únorové počasí vesnici na kouzlu nic neubralo. Kavárna u Ježka byla ovšem zavřená, takže mi nezbývalo, než zamířit naproti přes silnici do hostince u Kryštofa. To jsem ještě netušil, že jsem si za cíl vybral přímo vesnické ústředí, kde zasedá místní zastupitelstvo. A mimo zasedání zde pravidelně sedají místní.
Očekával jsem zakouřenou putyku s pivem politými stoly, nerezovým výčepem a otráveným hostinským, kde najdu pár místních zoufalců u sledování fotbalu. To jsem byl ale vedle. Vstoupil jsem do dřevem obložené, příjemně vytopené místnosti, u stolů s čistými ubrusy se spolu místní tiše a přátelsky bavili. Sedl jsem si do rohu. V tu chvíli byl u mě Václav. Měl na sobě kožené německé kalhoty se šlemi a koženou náprsenkou. Byl jsem z něj trochu vedle. Tvářil se pobaveně, udělal pár vtipů na mou adresu, ale ani jednou nevybočil z mezí slušnosti. Mou objednávku na turka a malinovku nijak nekomentoval. To jsem ještě nebyl místní, byl jsem turista, tak si na mě tolik nedovoloval. Za zády jsem měl puštěnou televizi, zvuk byl ale ztlumený, aby nikdo, kdo ji sledovat nechce, nebyl rušen. Dovnitř vešli další turisté, objednali si řízek, najedli se a pak začali zjišťovat, kdy jede autobus do Liberce. Václav jim údaj sdělil spatra, ani se nemusel dívat do jízdního řádu. Obdivně jsem vzhlédl od své knihy. On to nebude takový šašek, jak se mi na první pohled zdálo.
Dnes sedím u stolu s místními, hned vedle stolu štamgastů. Václav nosí na stůl bez předchozího objednání smažené houby. Jsou výborné. Ještě mi nic nedochází. Začíná mi svítat teprve, když se jde zeptat, co si dám za panáka.
„Ale vždyť jsem říkal, že nepiju….“ odpovím už trochu unaveně.
„Dělej, dej si něco, bude přípitek…“ trvá na svém. V jeho hlase je něco, co mi říká, že bych se měl nad jeho slovy zamyslet. Ale vždyť to je jedno…jednoho panáka snad ještě snesu.
„Tak si dáme whiskey,“ oznamuju za celý stůl, který předtím ve shodě se mnou panáky odmítal.
Zhasínají světla, osvětlen zůstává jen prostor baru. Václav pronáší krátký přípitek.
„Děkuju, bylo mi tu s váma dobře…žádný přípitek nebude…“ otáčí se a odchází zpátky za pult.
Václav po necelých sedmi letech končí jako hospodský u Sv. Kryštofa. Jdu si s ním ťuknout a popřát, ať se mu daří. Je vidět, že mě moc nevnímá, asi si teď prochází vlastní vzpomínkový příběh s touhle hospodou. Do mysli se mi vkrádá pocit, že jsem svědkem něčeho velkého. Přestože celá tahle oslava – rozlučka, u které jsem se náhodou nachomýtl, je taková zvláštně neplánovaná, nahodilá a tichá, mám najednou pocit, že jsem přítomen velkému okamžiku.
„Václave, řekni nám nějaké historky!“ křiknu na něj od stolu.
„Radši ne, těch by bylo….“ odmítá s úsměvem, prochází mezi stoly a kontroluje, zda mají všichni co pít.
Do věci se musí vložit žena, aby Václavův mezistolní koloběh trochu uklidnila a na chvíli jej usadila u nás. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale Vašek najednou opravdu povídá. Jak se vyučil na hotelové škole v Mariánských lázních. Musel se třeba naučit francouzské prostírání, před hosty vykostit kachnu. Učení nebylo jednoduché, ale dalo mu základ na celý život. To není jako dnes, kdy si někdo otevře hospodu, a nic neumí. Jednou i on sám musel „vyučit“ jednoho mladíka.
„Zeptal jsem se ho, jestli utřel ty stoly. A on mi odpověděl, že neví. Tak jsem mu jednu vrazil, to mě fakt naštvalo. Jak, nevím?! Taková odpověď neexistuje. Buď jo, nebo ne. Ale nevím?? Do školy přišla druhej den jeho matka, stěžovat si na mě. Pak to celý nějak utichlo, po čase se kluk srovnal. Nakonec mi byl vděčnej. Nikde si s ním nevěděli rady, zaostával ve škole. Děkoval mi, že se díky té facce vzpamatoval.“
Když vidí, že se zaujetím posloucháme, povídá Vašek dál. Jak bylo všechno jiné, když pracoval v Německu.
„Varovali mě, že zase zvlčím, když se vrátím do Čech. A taky že jo. Tady musí bejt člověk tvrdej. Přijel jsem sem a v drogerii jsem chtěl nakoupit nějaké věci. A ženská u pultu jen ukazovala, to je tam, tohle tam. A už se věnovala něčemu jinýmu. Potřeboval jsem poradit, chtěl jsem ještě další věci. Nezajímalo ji to.“
Poslední větu už říká trochu nepřítomně, rozhlíží se po okolních stolech. „Jedno pivo, dáš si? Skoč si ho tam natočit, nebo paní ti ho natočí,“ povídá směrem k vedlejšímu stolu.
Zvládá dvě věci najednou, povídat a k tomu sledovat hladiny piv v okolních půllitrech. Kromě toho jasně vidí, že už nás má „na lopatě“. S Katarínou hltáme každé jeho slovo. Zvedne se od stolu, ale za chvíli je zpátky. Ukazuje nějaký karetní trik s esy.
„Tys byl v tom Řecku, to bude něco jako skořápky….“ vkládám se do věci, ještě když trik ukazuje, takže místo abych dával pozor, mluvím, a tím pádem si ničeho nevšimnu. Pak jen nevěřícně přerovnávám karty, jak je možné, že tři esa jsou za sebou, když je Vašek předtím dal na tři hromádky a ty hromádky položil na sebe.
„Václave, jaký máš mail, ozvu se ti, musíme napsat knihu, ty budeš povídat, a já to pak napíšu, co říkáš?“ vyhrknu najednou, asi v nevhodnou dobu.
Vašek se potutelně směje, že mail nemá, a kdyby ho měl, tak mi ho nedá. Hned vypadám jako nějaký „obšourník“, co ho chce zvát na kafe. Vůbec nevím, jak to ten Václav dělá, že dostane lidi, kam chce. Asi talent a leta praxe.
„A kolikrát jste byl ženatý?“ zachraňuje nám oběma pověst Katarína.
„Třikrát. Pokaždé šťastně.“
Když odcházíme z hospody, pokuřuje venku se štamgasty.
„Víš co, pro hosty mám v zásobě spoustu vtipů, takovejch krátkejch, aby nestála řeč. Třeba ten o ježcích, znáš to?“ Kroutím hlavou. „Tak víš co, to já vždycky přijdu ke stolu a řeknu: Víte, jak souloží ježci? A oni začnou přemýšlet, až se jim od hlavy kouří. Tak já po chvilce pokračuju: No opatrně, aby se nepopíchali.“
Se smíchem se loučíme. Vašek jen tak mimochodem prohodí: „Stav se, jsem tu do konce října.“