„Je skoro půlnoc. Je světlo. Toto je můj polární deník,“ napsal jsem si minulou sobotu do notesu. Na jihu Švédska, v místě vzdáleném na 1800 kilometrů odsud, se po půlnoci přece nakonec setmělo. Ale tady, v norském Bodo, jsem tmu ještě „neviděl“. Každý večer jsem zas a znovu pečlivě zatemňoval okna, až mě to přestalo bavit a většinu oken jsem nechal nadobro zakrytou.
Cesta sem trvala tři dny. Sedm hodin jízdy Německem, šest hodin plavby na trajektu, dva dny jízdy Švédskem. Celkem na tom nic není. V místě svého bydliště usednete za volant. Pak jen stačí vydržet na sedadle řidiče dostatečně dlouhou dobu, a pokud pravidelně doplňujete nádrž, dostanete se skoro kamkoliv. Nemusíte udělat ani krok, je trochu pohybujete končetinami, šlapete na plyn, na spojku a na brzdu, rukama držíte volant, prstem tu a tam zmáčknete blinkr, stěrače. Aspoň já jsem to tak dělal já a najednou se nacházím 2 500 kilometrů od domova. A přitom, když se tu zavřu a zabedním ty okna, ani bych nepoznal, že jsem se někam přemístil.
Cesta vedla stále téměř přímo na sever. Po dni jízdy podél švédského pobřeží Baltu jsem za Sundsvallem odbočil doleva, do vnitrozemí, mimo dálnici. Švédské silnice jsou dokonalé, široké a příjemně kvalitní, takže všude můžete jet jen skoro stejně rychle jako po dálnici. Švédové jezdí pomalu, tak okolo stovky. V sobotu v podvečer provoz mezi horskými vesnicemi, nebo spíš osadami, takřka ustal. Najednou jsem byl sám. Padnul na mě stísněný pocit. Na mapě nebylo na nejbližších desítkách kilometrů nic, jen silnice a kolem ní zelené plochy. Co když mi tu v lesích dojde nafta? Ale i tady žijí lidé, musí přece někde kupovat palivo! Nebo mají každý u domu podzemní soukromé nádrže? Asi po sto kilometrech jsem narazil na první benzínku a poté už jsem se raději předem díval do mapy, kde je další. Moje obavy byly nejspíš přehnané, tady na severu je často jen pumpa na kartu, které si nemusíte ani všimnout, když to neznáte.
Hned v pondělí v devět ráno jsem se hlásil do práce u firmy rozvážející potraviny. V montérkách, s obědem i svačinou na celý den, byl jsem připraven rovnou někam vyrazit a vrátit se bůhví kdy. Místo práce mě čekal úvodní, pohodový rozhovor se šéfem, prohlídka pracoviště a informace, že první dva týdny se budu zaučovat. Za dvacet minut jsem byl venku s tím, že se mi ozvou, kdy mám nastoupit. Mohl jsem jít „domů“, ale to se jaksi nedalo provést. A tak jsem se vrátil do dodávky, mého současného domova.
Dva dny nato, prvního června, jsem tedy nastoupil do práce. Na den dětí…. Chodí se tu na sedmou ráno a ve dvě odpoledne už má většina zaměstnanců hotovo. Byl jsem příjemně šokován z poklidného pracovního tempa, ovšem velice rychle jsem si na ně zvykl. Ve společné místnosti s koženou sedačkou po ránu pijeme kávu a já se snažím zachytit obsah hovorů v norštině. Když se mi podaří identifikovat z proudu řeči jednotlivé slovo, vítězoslavně vykřiknu a zopakuji jej. Kolegové uznale kývají hlavou. „Na konci léta budeš mluvit jako Nor!“ povzbuzují mě. O přestávce jíme u stolu (rozuměj: ne v autě) a já přitom nemám pocit, že mi běží pauza, kdy si za pětačtyřicet minut musím zvládnout uvařit, zacvičit, odpočinout si, uklidit nádobí i zajít na záchod. Ty tam jsou povinné pauzy řidiče kamionu. Pro mě je to příjemná změna po roce stráveném najížděním tisíců kilometrů každý měsíc.
Toto je práce spíše pro tanečníka s paleťákem. Vozíme zboží pro místní supermarkety. Dvakrát až třikrát za den nakládáme zboží ve skladu, kam jej přivážejí kontejnerové vlaky z Trondheimu. Pak s ním popojedeme k nejbližším supermarketům, fastfoodům a restauracím. A tady se palety zase skládají. Naučit se manévrovat s paletovým vozíkem v úzkých uličkách mezi dalšími haldami zboží je výzva, kterou za pár dní zvládnu. Nad čím se zamýšlím daleko víc, je ta ohromující závislost na dováženém zboží, která se mi tady odhalila v plné síle. Nevím, co by spotřebitelé dělali při kolapsu dopravního řetězce?
Jsem ubytován v kempu, i když bych asi mohl parkovat kdekoliv u silnice. Rád zaplatím za soukromí a klid. Poměrně rychle jsem se s majitelem dohodl na ceně za tři měsíce a po týdnu kempování na divoko s vděčností a úlevou zatloukl kolíky „prutové předsíně“ z Decathlonu, svého obýváku, tělocvičny i mediační místnosti v jednom.
První den se na místě vedle mě usídlila německá dvojice ve středním věku.
- „Margit? Ty jsi zapnula topení?“ slyším zcela jasně muže sedícího venku. I já poznám nezaměnitelný zvuk rozjíždějícího se bufíku. To ještě svítilo slunce a venku bylo asi dvacet stupňů. Žena zevnitř auta něco odpovídá.
- „Slyším, že běží topení…!“ pokračuje bohorovným hlasem muž. Dusím se smíchy. Představuji si zmatenou paní u kuchyňské linky karavanu, která vůbec neví, co mačká za tlačítka. Muž nedává najevo netrpělivost ani rozčarování, což obdivuji a přemítám, kolik ho to asi stojí sil. Topení ještě chvíli běží, pak přestane. Někdy má cestování o samotě výhody.
Kdyby Margit zapnula topení o víkendu, neudělala by chybu. Jsem asi dvacet metrů od moře. V pátek večer se obloha zatáhla a nastal listopad. Vítr hučel jak nejdivočejší meluzína. Točil se do všech směrů a útočil odevšad. Divoce se rozbíhal a zase zastavoval, jen aby se vrátil ještě s větší silou. Přicházel nečekaně a stejně náhle mizel. Po dva dny si s sebou bral jako doprovod záclony hustého, ledového deště, který vás dokonale osprchuje ze všech stran. Houpal jsem se v dodávce jako na moři. Že máte nepromokavou bundu z Hudy sportu? To je fajn, ale příště si ještě nezapomeňte přibalit nepromokavé kalhoty, nejlépe volnější, aby se pod ně vešly pěkně teplé spodky.
