Kam jste se to vydali s tím batohem? 

Píše sestřenice reakci na foto z WhatsAppu. 

Nechápu dotaz. Musím se sám znovu podívat na svou vlastní fotku.

Aha. Už chápu. Obklopen holými kamennými  štíty hor, kde vegetace končí. Kolem mne jen laviny kamenné suti. Napřažen k hodu s kuličkou zmrzlého sněhu, stojím v kratasech uprostřed července na okraji sněhového pole. A hluboko  pode mnou je moře. 

Obrázek jako z časopisu o vysokohorské turistice působí dojmem pečlivě plánované výpravy. Dojmem nejméně celodenního náročného pochodu v plné polní. Holé strmé štíty hor hrozivě se strmící k nebi vypadají nejméně jako třítisícovky. Dostat se až sem jistě nebylo lehké. Překonat nebezpečenství strmých skal a hlubokých horských roklí, to není pro každého….stačí zakašlat a může dojít k nejhoršímu. Lavina kamenné suti se znenadání uvolní a balvany velikosti osobního automobilu se se vzrůstající rychlosti dají do pohybu. Nezbývá, než mít dopředu promyšlený úhybný manévr. 

…..

Nikdo by mi asi nevěřil tu skutečnou historku. Že jsme po vydatném obědě,  totiž  houbové omáčce s bramborovým knedlíkem  se ženou vystoupili z auta a dali si do batohu pití. Po asi sto metrech chůze se krajina zvedla nahoru, šli jsme za ovcemi do kopce  asi padesát minut. Vyfotili jsme se u vydatné udusané sněhové desky a za další půlhodinu jsme už nasedali do auta a odjížděli. Kamenná suť se nacházela ve výšce asi tři sta metrů nad mořem. Řekněme asi tak vysoko, jako Petřín.  Jen je potřeba zmínit určitý detail. A to, že jsme se k ní museli přemístit až na norské Lotofy.