Po ránu, po příjemné, i když trochu nervózní projížďce na kole (ať jsem tam co nejdřív!!!), vysprchování a převlečení do „pracovního“ se úřední budova a postavy v ní se nacházející zdají příjemné, i když trochu zvláštní. Ranní paprsky ji prostupují ve směru od věznice ke kancelářím úředníků. Taková rána mi vždy připomenou můj první pracovní den na jiném úřadu v červnu 2005, takže před čtrnácti lety, cha! (Zrovna včera jsem bráchovi říkal, že jsem již pamětníkem, protože můžu začínat věty slovy „Jó před dvaceti lety…“).
Přijel jsem do práce opět pozdě, krátce před osmou, takže pilní úředníci již rychlými kroky rázují po chodbách, držíce v ruce aspoň jeden papír. Ještě pilnější úřednice a vůbec nejpilnější vyšší úřednice přijíždějí zpátky (asi) z podatelny s vozíky plnými spisů. Já tím vším procházím po chodbě s ručníkem a zpoceným dresem v ruce. Usilovně se snažím být neviditelný, nemít hlad a nepožadovat svou první dávku kofeinu. Aspoň, než přejde hlavní ranní ruch…
Ale to jaksi nejde.
Neviditelný zatím nejsem, hlad mám a na kofeinu jsem prostě závislý.
Takže vzhůru a „Dobrý den!“. Vnímám různé odstíny hlasového zabarvení svých pozdravů. Na kolegyně na chodbě ve druhém patře, které dnes budu zdravit ještě několikrát, se snažím po ránu chabě usmát. Je to spíš taková křeč, vesele se vůbec necítím, na nich zdálky vidím, že je jaksi vůbec nezajímám a ony mají svých starostí dost. No jenže potkat se musíme a zdravit, to je zde (a správně) základním zákonem.
Po cestě do kantýny míjím neznámého kolegu, asi z nadřízeného úřadu, takže pronesu ten svůj Dobrý den spíše odměřeně, ale o to hlasitěji. O patro níž na stráž už spíše zahalasím jenom takové to ledabylé spiklenecké „Dobreej!“, které jsem pochytil od kolegy pracujícího na „informacích“. Pronáší svůj pozdrav opravdu zajímavě, tak říkajíc chytlavě, dává do něj myslím veškerou přátelskost, které je schopen. Pozdrav je každý den navlas stejný. Vůbec nejlepší na něm je, že není nutné za něj už vůbec nic vkládat. Nevyžaduje žádnou větu o počasí, teplotě, o nadcházejícím obědě, či nějakou podobnou „vatu“. Ten pozdrav prostě sám o sobě je dostačující. Je umělý, nebo je skutečně tak přátelský? Nemohu se rozhodnout.
Těch pár metrů co jdu od stráží ke dveřím kantýny přemýšlím, zda kolega z nadřízeného úřadu mohl slyšet rozdíl v tónu, kterým jsem počastoval jeho, oproti tónu věnovanému členovi stráže. A hned je mi trapně.
Snažím se to napravit ve dveřích do kantýny hlasitým a plným „Dobrý den!“. Obsluhující paní zde mají šéfa, takže si v hlase nemůžu dovolit žádné laškování, tady je přece úřad! Snažím se pozdravem překřičet celou jídelnu, abych nemusel zdravit dvakrát až třikrát, jak se mi to často stává, když po svém dávném zvyku jen tak něco zamumlám. Odpovídají, a tak se imaginárně plácám po rameni, hlasitost byla zvolena dobře. Ovšem s paní z kantýny si zalaškuji jen tak soukromě u rohlíků a koláčků, hluboce se klaním a pronesu několik dalších zbytečných slov, až mě rázně utne slovy „Tak a teď k věci, co si dáte?!“
Stráž u hlavního vchodu podruhé již nezdravím, navíc to teď ani není nutné, člen stráže stráží úřad stojíc venku před hlavním vchodem. Tak to jsem rád, že si nemusím vybírat mezi tím, zda při druhé konfrontaci udělám nějakou grimasu či pokývnutí, nebo už budu dělat, že je nevidím. Popravdě jedno je horší než druhé, ale konverzační témata s těmito lidmi mě nenapadají žádná.
Nevím proč, ale stráž mi k srdci nepřirostla. A to jsme prostor pro spřátelení měli….tři měsíce jsem žil doslova bok po boku s ostrahou budovy. Úřední ubytovna je situována hned vedle jejího hlavního sídla. Skoro každý večer jsem své stráže po 18. hodině žádal o otevření dveří, abych mohl z úřadu ven, a později v noci jsem na ně zvonil, aby mě zase pustili dovnitř. V noci mě pak budili svým hovorem, protože nějakým řízením osudu nebo spíše špatným plánováním stavitele měli kancelář přímo vedle mojí postele. A stěny jsou na úřadě velmi tenké…
Nějak podvědomě nemám hlídání rád. Nejsem rád hlídán. Přemýšlím nad jejich nevděčným povoláním. Pořád jenom něco a někoho strážit a hlídat…A kde se vzala celá ta hra na dobro a zlo, na hlídače a hlídané.
Jenže o tom, možná, až někdy příště.
Dobrý den!
