Jsem kamioňák? No ano, co jiného bych asi tak byl, když mi necelých dvanáct dní mimo kamion přijde jako dovolená.

Ve čtyři ráno přesedám ze své dodávky do kamionu, rozjíždím se a pomalu si nevšimnu rozdílu. Další důkaz. A mohl bych jich předložit více. Jenže – nač s tím ztrácet čas. Toho není v autodopravě nikdy dost.

Jen co v německém Rostocku vstoupím do kanceláře námořní přepravní společnosti Stena line, vzdychnu tak hlasitě, že si toho všimne všech pět přítomných řidičů a ohlédnou se na mě. Stojí přede mnou ve frontě, právě té, kvůli které jsem vzdychnul. Ze čtyř přepážek je (samozřejmě?) otevřená jen jedna. Ze tří přítomných úředníků pracuje (samozřejmě?) pouze jeden, další dvě (přísně vypadající) paní se baví spolu a důležitě diskutují nad jakýmsi (asi?) ožehavým tématem, přitom si ukazují do monitoru počítače. Řidiči v teplákách je pozorují zachmuřenými pohledy, šoupou nohama, hlasitě si odkašlávají, ale kolektivně mlčí a čekají. Když paní v tmavě modrých kostýmech dohovoří, vydá ta starší nekompromisní povel směrem k nám:

„Kollege!“

Kolega, který po dlouhých minutách (zbytečného?) čekání přistoupil ke (konečně!) otevřené přepážce, nepochodil.

„Toto číslo nemohu přečíst, vraťte se ke stolečku a přepište jej laskavě, ano?!“ zněl by volný překlad hromady košatých německých vět, které nasměrovala úřednice směrem k Polákovi. Nekompromisně, vrchnostensky, důležitě.

Zatímco kolega poslušně přepisuje, nikdo z nás se nesnaží využít nenadále uvolněného prostoru okénka. Nikdo nechce dostat podobnou „sodu“. Asi zase tolik nespěcháme.

To muž u vedlejší přepážky vydává palubní lístky mlčky, obličej má nepohnutý. Ani on není nijak příjemný. Jeden rozdíl tu přeci jen je. Člověk se před ním necítí jako školák. Přesto mám chuť znovu vzdychnout. Ani sám nevím proč. Možná si chci povzdechnout nad tímto podivně sterilním prostředím a vůbec nad minutami ubíhajícího času, který zde týden co týden trávím.  Tentokrát vzdech na poslední chvíli zadržím. Během těch pár dní pobytu doma jsem zapomněl na všechna ta místa a situace, kdy jako bych neměl vlastní identitu a kdy jsem součástí kasty „kamioňáků“, „Čechů“, „řidičů“.  Situace, jako je tahle. I když mám tu práci rád, tak tohle mi nechybělo.