O půl čtvrté ráno mě něco probudilo. Chroupání. V kuchyni je myš, to je jasné. Rázem jsem vstal. No co, aspoň si zajdu na záchod. Snad právem jsem očekával, že myš bude mít tolik slušnosti, aby se světla a hluku zalekla a nechala mě dospat. Procházeje kuchyní, schválně jsem dupal a vydával jsem hluboké, nespokojené zvuky. To abych se přiblížil zvířecí říši. Přišlo by mi bláhové, abych začal například křičet: „Padej odkud jsi přišla, ty jedna potvoro!“. Tomu by, předpokládám, nerozuměla.

Spokojený, že jsem dostatečně zahrozil, jsem se vrátil do postele a ulehnul. Netrvalo ani minutu a chroupání, hlasité a doprovázené tentokrát ještě šustěním, se začalo mým příbytkem rozléhat znovu. Spokojenost i ospalost mě nadobro opustily, vymrštil jsem se vzteky z postele. Bohužel budu muset tuto neblahou záležitost řešit. Po špičkách jsem se tedy vrátil do kuchyně, abych příživníka lokalizoval. Bylo to celkem jednoduché, potvůrka se dostala do jediné osamoceně stojící komody o třech šuplících. Několikrát jsem do ní bouchnul, pěkně silou, a čekal jsem, zda zvířátko odněkud vyskočí. Když se tak nestalo, odhodlal jsem se k radikálnímu činu. Popadl jsem celou komodu a vynesl ji ven. Myš patrně pochopila, že jde do tuhého, ve skříňce zavládlo ticho. Venku jsem začal vyndávat jednotlivé šuplíky. Zrovna jsem byl u druhého a ke komodě jsem byl otočen zády. Najednou mě cosi přimělo obrátit se zpět. Drzý hlodavec už stál, ano stál (doslova jako člověk na dvou nohou!) na chodníčku a díval se přímo na mě.

„Jedeš!“ vykřikl jsem, jelikož mě opustila veškerá rozumová sebekontrola a chladné uvažování.

Jakoby čekal až na tento povel, obrátil se líně k záhonu a udělal pár ne zrovna hbitých skoků. Všiml jsem si, že je poměrně tlustý. Nijak nespěchal a dokonce se ještě otočil! Jakoby vyčítavě se na mě zadíval, zda to myslím vážně.

„No tak, huš!“ dupl jsem na něj.

Ta drzost!

Konečně s hlasitým šustěním zmizel v listí.

Určitě jste si všimli, že jsem v průběhu vyprávění zaměnil myš za myšáka. To pro tu jeho línou nebojácnost, se kterou se odporoučel ven. Přemýšlel jsem, odkud se ta vlastnost u jinak plachého zvířete, které člověk za normálních okolností sotva zahlédne, vzala. A pak, to jeho blahobytné tělo! Ten ublížený odchod! Došlo mi to až o pár hodin později. Vždyť já jsem jej vyhnal z jeho domova! Bůhví, jak dlouho v tom šuplíku, nebo snad jinde pod linkou, vlastně bydlel. Možná celý svůj myší život.