31.7.2020

Je pátek, poslední červencový den. Poslední den kdy se mohu považovat za zaměstnance soudu. A také první den, od kterého se budu moci považovat za zaměstnance kamionové firmy.

Ano, pořád je tam ten zaměstnanec. Z určitého pohledu v tom vlastně není rozdíl. Asistent soudce nebo řidič, zaměstnání jako zaměstnání. Ráno vstaneš a jdeš ke stroji. Děláš, co ti řeknou. Někdy se ti to taky nelíbí. Piješ kafe. Jdeš na oběd. Čas běží. Někdy se taky nudíš. Odpoledne se snažíš to přežít. A pak jdeš z práce. Jdeš domů a říkáš si: konečně volno! Ale ta radost je trochu zkalena vědomím: zítra zase do práce.

Měl jsem to tak na soudě. Bude to u náklaďáku jiné? No, v něčem určitě. Tak třeba v tom, že skončím s prací, nacházeje se kdesi u dálnice na benzínce. Nepůjdu domů. Nezavřu za sebou dveře náklaďáku, abych ho viděl zase až ráno. Bude to tvrdé. Vím to. Ale přece – těším se.

Těšil jsem se dnes na devátou ráno, čas schůzky s ředitelem společnosti kamionů. Těšil jsem se, až sjedu z louky nad Trutnovem, kde jsem na noc zakempoval v dodávce. Pečlivě jsem plánoval, abych neměl ani minutu zpoždění. Dal jsem si na tom fakt záležet. Za pět devět jsem projel branou menšího logistického centra. Moje nová „kancelář“. Zacouval jsem po kamioňácku zadkem auta ke zdi. Na parkovací místo s nápisem „zaměstnanci“. Však co, za chvíli už to parkování zde bude oprávněné. Přesto jsem se cítil trochu nesvůj. Jako bych vyběhl do závodu před startovacím výstřelem. Potlačil jsem v sobě rychle ten pocit. Klid, parkovacích míst je tu dost! Ještě se vyčurat u zadního kola, po kamioňácku, jak jsem o tom četl. A taky, abych nemusel svou potřebou přerušovat „jednání“ s budoucím šéfem.

Na kostele odbíjí devátá, když beru za kliku krabicovité nízké budovy. Jsem tady, a jsem tady přesně.

Vstupuji do sdílené kanceláře, nervózně pozdravím, řeknu své jméno a ptám se po řediteli. Třicátník v tričku a kraťasech se ke mně hrne.

„Já jsem ředitel.“

Vypadám asi vyjeveně, čekal jsem páprdu v košili s krátkým rukávem, s pleší a bříškem. A místo toho je tu mladý sportovec v plné síle, který vypadá, jako by v téhle firmě mohl tak maximálně opravovat počítače. Moment překvapení vystřídá pocit úlevy. Vlastně jsem rád, že tu „sedí“ někdo, kdo se nebere příliš vážně. Kdo má evidentně tah na branku a od něhož se, přes jeho mládí, budu moct učit věcem, které neznám.

– „Dáte si kafe?“ ptá se mě ředitel.

– „Dám, díky.“ vyhrknu oproti svému zvyku, který velí, nikde si nic nedávat, abych nebyl na obtíž. Ale ředitel snad má sekretářku, tak mám dojem, že si kávu mohu dovolit.

Jenže – ředitel letmým pohybem zapíná konvici, vyndává na kuchyňskou linku hrnek, sype do něj kávu sám. Kdybych to jen věděl, kávu bych si asi nedal, začíná mi hlodat červík pochybnosti v hlavě. Umlčím jej, než se zakousne příliš hluboko do mého vědomí a svědomí.

A věnujeme se „papírům“. Všechno mám vzorně připravené, řidičák, digitální kartu řidiče, občanku, pas, zápočtový list ze soudu, výpis ze zdravotní dokumentace, z rejstříku trestů, z bodového hodnocení řidičů, číslo účtu, kartičku zdravotní pojišťovny. Úředničinu, ač jsem ji neměl nikdy rád, jsem nakonec ve svém životě vlastně zmáknul docela dobře. A jsem rád, že mi nikdo nemusí nic připomínat, že jsem nic nezapomněl, někde nezaložil a všechno jsem stihl. Vím, že to je možná důvod, proč jsem vůbec byl do firmy přijat, ač nemám s řízením nákladních vozidel, kromě autoškoly, vůbec žádné zkušenosti. A zakládám si na tom, abych důvěru nezklamal. Během dopoledne jsem vyslechl dva telefonáty s uchazeči o zaměstnání zde v této firmě a začínám chápat, že já už jsem dál než oni, a jsem vděčný.

Po nezbytném papírování odcházím s dispečerem do šatny se skladem oblečení. Fasuji dvě zbrusu nová firemní trika, jedny kraťasy, jednu bundu z čistírny, helmu, rukavice a svítivou vestu. Na konci fasování držím v rukou hromádku oblečení a připadám si jako při nástupu do věznice. Nebo do armády. Připadám si jako v tom filmu s Tomem Cruisem, jehož jméno si teď nemůžu vybavit, kde herec prožívá dokola ten stejný den. A ten den vždy začíná tím, že kráčí po vojenském letišti s nafasovaným oblečením a botami, které si drží pěkně poskládané, po vojensku, do úhledné hromádky, a tu drží na rukou před hrudníkem. Vypadá vyjeveně vedle vojenského důstojníka, který, už pěkně po vojensku oblečen, kráčí rovně krok před ním. Triko je mi trochu velké, kraťasy jsem získal v nejmenší možné velikosti, boty s ocelovou špičkou v mé velikosti nebyly. Ty dostanu až příště. Abych se mohl na pracovištích, kde vystoupím z náklaďáku, pěkně bezpečně v těch botách procházet. Já, zastánce chození v botách s co nejtenčí podrážkou, a když to jde, naboso, dostanu boty s ocelovou špičkou! Jaké to zajímavé paradoxy život přináší.

Dostávám různá školení z rychlíku. Kde tankovat a kde netankovat, v jakých zemích, u jakých benzínových stanic. Jsem rád za tyto informace a těším se, až mi „přejdou do krve“. Co dělat při zastavení policií. Co psát do dokumentace k přepravovanému nákladu. Varianty vpisků do dokumentace v různých jazycích. Jak se chovat v případě poškození nákladu. Jaká je moje odpovědnost ve vztahu k přepravovanému nákladu. Informace se začínají vršit a kupit, cítím, že přestože jsem prošel kurzem o paměti, tak toto všechno „neudržím“. Ví to i ředitel a ví to i můj dispečer. Proto zastavují proud své řeči v pravý čas. Dostávám také prostor, abych ukázal, že si pamatuji pár věcí z profesního školení řidičů. V duchu si říkám, chlapi, kdybyste věděli, co všechno jsem se naučil na justiční zkoušky…. Ale to oni neví.

Nahlížím trochu do práce dispečera. Do jeho „papírů“, neboli zakázkových listů. Vidím, jak zadává práci řidičům. Jeden z těch listů bude už příští týden připraven i pro mě. Na papíře jednoduché jako facka. Všemu rozumím. Jenže – já tady od papírování nejsem. Mým úkolem bude vykonat to, co se na papíře pro firmu zadalo. A to už je, vážení, trochu jiný level. Necítím ale žádné obavy ani nejistotu. Jenom klid a spokojenost.

Pro dnešek se loučíme a já se vracím, pořád s hromádkou na hrudi, na parkoviště. Pozoruji řidiče z Ruska, odpočívajícího vysoko v kamionu. Skladníka ve vysokozdvižném vozíku, takzvané ještěrce. Rozhlížím se kolem sebe. Sklad a betonové parkoviště jsou obehnány plotem z vlnitého plechu. Plot je narychlo „zbouchán“, aby se neřeklo, jen aby to bylo. Všechno tady slouží přímo svému účelu. Tady není prostor pro nějaký design a hraní si s úhly. Plot, budova, parkoviště. Naskladnit, naložit, odjet.

Stojím u dodávky na parkovišti a pozoruji zpěvného ptáčka, který usedá na nejvyšší bod skladu a zpívá svou písničku bez ohledu na smysl a účel této stavby. Chápu, že jsem stejně volný, jako je tento pták. Že je úplně jedno, že stojím na betonovém parkovišti u skladové budovy obehnané plechovým plotem. Za plotem je kostel a za ním kopce a lesy. Teď jsem tady a za chvíli budu tam. A jsem šťastný.