Někdy v říjnu 2019

Jdu jako obvykle k Frantovi, dám klíček do zapalování, kontrolky se rozsvítí, otočím klíčkem do polohy „start“..! A nic.

Jak to? Říkám si v duchu. Že bych tím klíčkem točil moc rychle? Nebo se v zapalování najednou objevila ještě čtvrtá poloha? Při startování si většinou v duchu přeříkávám: „Raz – dva – tři!“ Jsem zmaten. Že by se mi to najednou začalo plést? Nebylo to „Raz – dva – tři – čtyři?“  Ne. Ať zkouším, jak zkouším, klíček žádnou čtvrtou polohu nemá.

Motor přeci jen napotřetí naskočí. Jsem spokojen a na nepříjemnou příhodu raději hned zapomínám.

Jenže situace se začíná opakovat. Franta někdy naskočí hned, jindy až napodruhé, napotřetí. Začíná mi to být divné. Už na obtížné startování nemůžu jen tak zapomenout. Začínám tušit, že je to věc, které se, ač nerad, budu muset věnovat. Doufám, že to nebude hned, ale až „někdy jindy“. A nejlépe, že se to „opraví samo“.

Po několika dalších dnech…

Jedu na výlet. Všechno běží hladce. Po náročném dni na kole chci přeparkovat, ale….Točím klíčkem v zapalování, kontrolky svítí, motor nestartuje. Naskakuje jako zázrakem teprve při druhé sérii pokusů o startování, kdy už se jen modlím.

Blíží se večer. Takže co teď? Něco mi říká, že nejlepší bude výlet předčasně ukončit a odjet domů. Uprostřed lesů, bez internetu coby rádce mechanika amatéra, závadu těžko vyřeším.

Doma žhavím internet a zadávám heslo „motor nestartuje“. Objevují se přede mnou desítky diskusních fór, záplava informací s větší či menší relevancí k mému problému se na mě přímo valí. Snažím se prodrat tou houštinou „k jádru pudla“. Asi po hodině mám jasno: závada je na startéru.

Tak to bychom měli. Obratem zjišťuji cenu náhradního dílu. Ta se mi ale vůbec nelíbí. Tak znovu a lépe. Nešlo by to opravit? Dostávám se do odbornějších diskusí, shlížím videa a návody k postupu. Z nich vyplývá, že nejlepší by bylo nejprve startér z auta vymontovat. To je sice pěkné, ale kde ten startér vlastně je? No nic, je večer, podívám se zítra.

Následující den přistupuji k dodávce a pln odhodlání otvírám kapotu motoru. Dlouze si prohlížím jednotlivé součásti a součástky. A nemám nejmenší tušení, co je co. Zklamaně zavírám. Startér jsem prozatím nenašel. Tak třeba zas zítra.

Během pár dní už mám nový zvyk – koukání do motoru. A nabývám dojmu, že vím, kde by ten startér tak mohl být. Ovšem představa, že jej z oné oblasti vymontuji, se mi jeví jako naprosto bláhová.

Svěřuji se se svými trablemi Milanovi, kolegovi v práci. Jeho odpověď ve mně vyvolává určitou naději. O problému startéru se vyjadřuje poměrně znale! Že by mechanik – amatér? Ihned jej zvu k sobě na chatu.

V sychravém sobotním ránu se převlékám do montérek, chystám podložky, na kterých budeme ležet pod autem. Přijíždí Milan, otevírá pojízdnou dílnu a jdeme na věc! Vypadá to složitě….

„A co kdybychom zkusili nejdřív tohle?“ – Milan vyndává jakýsi sprej, kterým trochu stříkne na kontakty startéru. Ani snad nemusím psát, že startér našel na první pokus. Jsem rád, že jsem se do mechanických prací nepustil sám. Vymontoval bych totiž něco jiného.

Po aplikaci spreje mi kyne, ať zkusím otočit klíčkem. Já klíčkem točím, motor startuje. Oba voláme sláva.

Takže celá oprava, na kterou jsem se složitě chystal, trvala asi pět minut. A že v nouzi poznáš přítele, to platí.