Loni v říjnu jsem se rozhodl, že měsíc nebudu pít kávu. A vydržel jsem. Nebudu zastírat, bylo to tvrdé. Kofein útočí ve všech možných podobách doslova na každém rohu. O co víc se mu bráníš, o to častěji na něj myslíš. Teprve nyní jsem našel odvahu zveřejnit své zápisky ze třetího dne měsíční kofeinové odstávky.

To bylo tak…

3.10.2019

Já a káva máme rozporuplný vztah. Známe se blízce už nějakých dvacet let. To je dost dlouhá doba na to, abychom náš vztah mohli prohlásit za dlouhodobý a pevný. Začalo to postupně, plíživě. Moje máma má pití kávy velmi ráda. Na kávě v cukrárně Vendula proseděla celé hodiny, v součtu pak týdny, měsíce…roky??. Máma dojíždí za prací asi třicet kilometrů, to je hodinu tam, hodinu zpátky, ono to jednoho vyčerpá. A tak, po vystoupení z autobusu, dříve z vlaku, dnes čím dál častěji také z auta, je pro ni hodinka v cukrárně příjemnou kompenzací zážitků prožitých na cestách. Už si přesně nepamatuji, kdy to začalo (ano, tak je to dávno), že jsem cukrárnu začal navštěvovat s ní. Dávali jsme si kávu se šlehačkou ve vysoké skleničce s nožkou a uchem, k tomu ten „zdravý“ tvarohový dortík. Jednou týdně, dvakrát týdně…

Tradici „chození na kávu“ jsem pěstoval i na vysoké škole. Nepamatuji si, že bych si kafe vařil na kolejích nebo na bytě, ale zato do kavárny jsme s kamarádem chodili skoro denně. Celých pět let.

A pak přišlo zařazení do pracovního procesu. V kanceláři byl najednou kávovar na espreso. Zjistil jsem, že si tam každý den mohu kávu zcela zdarma udělat. Jaký ráj! Dokonce se nic nestalo, když jsem si uvařil kávy dvě, jednu ráno, druhou po obědě.

Tradici jedné až dvou káv denně, v práci, jsem uvykl v podstatě ihned. A pak to byly kávy víkendové, návštěvní, a pak i kávy domácí, ranní, někdy i odpolední.

Celé roky to byly kávy rozpustné, s mlékem. Jenže jednoho dne mi kamarád udělal přednášku o vaření „turka“, kolik má mít voda stupňů, a jak se má turek zalévat, že né najednou, ale postupně, a že cukr se má dávat přímo do hrnku, né až do kávy zalité. Kolik lžiček kávy dávat, a do jak velkého hrnku. Začal jsem si tedy tu a tam toho turka dávat. Pořád to ale nebylo jaksi ono, ať jsem kávu zaléval tak či onak, točil konvicí doprava nebo doleva, turek mi prostě nechutnal. Aby taky jo, když jsem si kupoval tu nejlevnější Jihlavanku.

Asi před třemi lety se ke mně dostaly informace o škodlivosti kombinace mléka s kávou. Začetl jsem se do článků, a po úvaze s tímto dlouholetým zvykem přestal. Přiznávám, bylo to tvrdé. Moje ranní káva už nebyla co dřív. Byla hořká a chutnala….no asi jako káva! Pochopil jsem, že to, co jsem pil dříve, byl jakýsi nedefinovaný mléčný lektvar. Abych si pití té podivné hořčiny trochu ulehčil, začal jsem do kávy dávat cukr. Ovšem již po krátké době se ke mně dostaly články o škodlivosti bílého cukru! Začal jsem shánět cukr hnědý. Ale to už jsem záhy s hrůzou četl články o škodlivosti cukru jako takového! Rozhodl jsem se pro pití kávy bez cukru. Přiznám se, že mi ve většině případů ta káva už nijak dvakrát nechutnala. Po další úvaze jsem si musel přiznat, že kávu kvůli chuti ani nepiju. Že jde jenom o zvyk.

Respektive, o návyk!

Přečetl jsem si knihu o kofeinu.

A pochopil jsem, že jsem na kofeinu závislý jako na jakékoliv jiné droze. Vybavily se mi některé zážitky z dob nedávno minulých. Zážitky z dnů, kdy jsem neměl k dispozici kávu. Tím nejvýraznějším byl závod 1 000 mil na kole přes Česko a Slovensko. Už druhý den závodu ráno byla moje první myšlenka………. na kávu. Byl jsem samozřejmě někde v lese a kafe jsem s sebou neměl. Takže plán byl jasný – kávu je třeba objednat na první benzínce. Po pár dnech závodu už jsem měl jasnou strategii – v místech, kde lze očekávat nedostatek ranní kávy, musím mít s sebou aspoň ledovou kávu v plechovce. A tak jsem ten závod „přežil“.

Přiznání, že jsem na kofeinu opravdu závislý, jsem s konečnou platností učinil teprve nedávno. Pozoroval jsem své myšlenky každý den v okamžiku, co se za mnou zavřely dveře od mého pracoviště. Našeptávají mi neodbytné: „Dám si kafe.“ Někdy tyto myšlenky přicházely už při cestě do práce: „Další pracovní den ….musím si dát co nejdřív kafe.“ Nebo myšlenky jim obdobné: „jsem nevyspalý…je ráno, a já už nemůžu…nudím se ….ještě dvě hodiny…..je teprve sedm ráno….DÁM SI KAFE!“

Co jen ne to za podivný koloběh života. Copak to kafe vyřeší, že jsem šel pozdě spát? Nebo zázračně umožní, aby mě práce najednou šla líp od ruky? Určitě ne. Nechci, aby mě životem provázela kofeinová berlička. Zkusím to bez ní.

Jsem třetí den bez kávy. Po dvou dnech mě konečně přestala bolet hlava. Permanentně zívám, i když spím víc než osm hodin denně, jsem malátný, unavený, mám pocit, že jsem trochu nemocný. Ale jsem rozhodnutý, že si kávu dopřeju nejdříve zas v listopadu.