Probouzí mě zvuk motorové pily. Přesněji řečeno, dvou motorových pil. Cože, o půl sedmé ráno? Ne, je půl osmé, bohužel. Včera nastal letní čas, to jenom mé tělo ještě odmítá to pochopit a probouzí se nadále ve stejnou hodinu. Jako by vůbec žádná změna času nenastala. Tělo se zatím nepřizpůsobilo. Přitom jsem mu to jasně vysvětloval.

Cítím jako polámaný. Lze to přičítat násilnému probuzení, ale i tomu, že jsem vstal pozdě. K tomu jsem mrzutý jako starý pán, na kterého se nikdo z rodiny nepřijede podívat, jak je rok dlouhý. Vypotácím se ze dveří ven, do zamračeného rána a ještě intenzívnějšího zvuku motorové pily. Vlastně, dvou motorových pil. Zvuk se dneska ozývá z jiné strany než obvykle, a je blíž. Takže to není soused, kterého vládní protiepidemická opatření z nouze donutila změnit povolání a stát se lesním dělníkem. A není to ani soused, který řeže, dá se říci, pro potěšení, takže to v okolí jeho domu vypadá jako na dobře zavedené pile. Kmeny stromů, připravené na pořez, trpělivě čekají, až bude soused mít svou chvilku. Jednou jsem byl u něj ve stodole, potřeboval jsem nabrousit řetěz své motorové pily. Tam jsem poprvé viděl, co to je, mít zásobu dřeva. Ve stodole, která patně dříve sloužila jako koňská stáj, se do výšky několika metrů tyčily hromady naštípaného palivového dříví. Těmito hromadami vedla úzká ulička do malé dílny. Na ponku byl jediný přístroj – bruska na pilové řetězy. Odcházel jsem s řetězem zase ostrým jako břitva.

Odkud se, ksakru, ten vytrvalý zvuk dneska ozývá? Musí to být někdo nový. V naší vesnici jsou nepsaná pravidla práce s motorovou pilou jasně daná. Tak za prvé, před osmou ráno se neřeže nikdy. Spíše až po deváté hodině. Místní dřevorubec denně, kromě neděle, vyjíždí do lesa na čtyřkolce přesně v osm nula nula. V neděli si přispí, jede až v osm třicet. Hluboko v lesích jeho řádění nikdo neřeší, lesní zvěř neděli nemá a kolemjdoucí turisté prostě projdou. Je to pracant a patrně by jinak nevěděl, co s načatou nedělí. My ostatní v obci ve sváteční den necháváme své pily v klidu.

Dnes je ovšem pondělí. Je sedm padesát a ze svahu odnaproti se ti dva předhánějí, kdo pilu vytůruje do vyšších otáček. Myslím na souseda s bruskou, co on asi na to. Divoké řezání se totiž odehrává ve svahu přímo nad jeho hlavou. Je už jasné, že se jedná o nového souseda, který koupil dům naproti. Už několik předchozích dnů se totiž z toho směru ozývalo pravidelné bouchání, zvuk elektrické rozbrušovačky a dalších nástrojů, potvrzujících, že rekonstrukce roubenky je v plném proudu. To mi nepřišlo nijak divné. Jenom mi není jasné, proč teď přišel na řadu les.

Nový soused naproti v tom není sám.  V chatě kousek pode mnou, donedávna opuštěné, začali v zimě přebývat další lidé. Dříve jezdili jen v létě, když bylo venku hezky, dalo se grilovat, a tak dále. Jejich zimní vytrvalý pobyt jsem vyhodnotil jako neklamné znamení úmyslu zůstat zde trvale. A taky že ano. Jakmile roztály sněhy, pustili se do divokého klučení. Na zahradě vykáceli veškeré dřeviny, takže chatička vystoupila na odiv okolí. Chtělo by se napsat v plné kráse, ale zas tak krásná není.

Roztržitě provádím svou ranní rozcvičku a připadám si přitom nepříjemně. Raději bych si zacvičil v tichu. Jenže to bych musel dřív vstát. Tak snad zítra.