Smířil jsem se s tím, že práce na dodávce půjdou pomaleji, než jsem si ve svých představách vymyslel. Takže místo „Dneska položím podlahu“ si na odpoledne po práci plánuju „Dneska dodělám zbytky izolace v zadní části podlahy.“. Je to tak pro mě lepší.
Když se pak skutečně podaří dodělat, co jsem si předsevzal, cítím se líp.
A nabyl jsem dokonce dojmu, že mi to jde.
Ovšem z míry mě trošku dostal telefonát tety.
Abych to uvedl, tak v rodině platím řekněme za intelektuála. Tvoření se dřevem ani jiným „kutilským“ pracem jsem se v minulosti moc nevěnoval. V rodném domě prarodičů jsme s dědou žádné větší manuální práce neprováděli. Jediné, co nám babička povolila, bylo sekání trávy. A tak vše, počínaje výmalbou pokojů, vždy prováděla „odborná firma“. Na pokoje byl volán malíř pokojů, natírání oken nám vždy přes léto dělal pan natěrač, odřené sedačky opravoval čalouník, zahradu projektoval architekt, a tak dále, a tak podobně.
Loni jsem si řekl, hernajs, bude ti čtyřicet, uděláš něco pořádného, oboucháš shnilou omítku ve sklepě, beztak už skoro celá sama spadla. Na tuhle činnost jsem si věřil dokonce o to víc, že jsem tohle už jednou dělal. Dokonce s bouracím kladivem! U babičky jsem tedy žádné bourací kladivo nenafasoval, použil jsem tedy kladivo obyčejné. Zdi jsem zbavil omítky, pod kterou se objevily krásné oblé kamenné základy domu. Měl jsem z nich radost natolik, že jsem je ještě obrousil dočista ocelovým kartáčem. Práce, kterou jsem prováděl s předchozím souhlasem babičky, mi zabrala celé nedělní odpoledne. K večeru jsem dílo vítězoslavně předal. Dokonce to vypadalo, že je schváleno. Avšak….
O pár týdnů později volá sestřenice. Mluvíme o všem možném, když tu náhle se zmíní: „Jo, mimochodem, jaks udělal tu zeď ve sklepě, tak tu už nahodili zedníci.“.
Ani jsem se nerozčílil. Pochopil jsem, že praxi naší rodiny, která platí půl století, je marné se příčit.
A tak, když jsem se při včerejším telefonátě zmínil tetě, že dělám podlahu, vypadlo z ní automatické: „Proboha, ty děláš podlahu?!“ Chápu, ani o tom nepřemýšlela. Nevinné, byť zraňující zděšení, znělo zcela autenticky a odrazila se v něm celá historie naší rodiny. Podlahy přece dělá podlahář! Vysvětlil jsem, že jde „pouze“ o podlahu v autě a že ji dělám proto, abych ji zateplil. Pocítil jsem přes telefonní vlny určitou úlevu…. a prý se těší, až dílo uvidí.