Tento způsob léta zdá se mi naprosto jedinečný. Každý den přináší něco nového. Kam se tedy podělo cvičení pro pevný střed těla?
Místo cvičení jsem dnes zvolil krácení dvoumetrových smrkových kmenů o větším průměru.
Přibližuji se k hromadě dvoumetrových polen a cítím, jak se mi ve vzpomínkách oživuje září předminulého roku, doba, kterou jsem trávil povětšinou krácením a štípáním polen v lese. Ta nezaměnitelná vůně benzínu, oleje a dřeva. Vždycky, když ji ucítím, zmocní se mě … co? Vědomí hlubšího smyslu. Smysluplnosti. Blíží se hodiny těžké, důležité práce. Člověk a stroj, v přírodě. Čistý řez. A proč? Kvůli teplu, kvůli ochraně před zimou. Není na tom nic zbytečného. Tuhle činnost ještě plně nenahradily stroje. Je to opravdové a krásné.
Doplňuji benzín smíchaný s olejem do benzínové nádržky a řetězový olej do nádržky pro olej. Kontroluji upnutí řetězu. A více nemusím dělat. Pila je kvalitně zpracovaná a spolehlivá. Je to jako cyklistické kolo, které je lepší než jeho jezdec. Tak i tato pila svými kvalitami zatím předčí dovednosti její obsluhy. Totiž, mé.
Startuji „na sytič“, pila s železnou pravidelností chytá na čtvrté nebo páté startování. Rozjedu řetěz na půl plynu naprázdno. Ten řev je majestátní a vím, že se nese celým údolím. Ale také vím, že tady to nikdo neřeší. Není zde těsné sousedství uštvaných velkoměstských lidiček, kteří si za vydřené peníze pořídili své zahrádky jako oázy zeleně a klidu. Tady zeleň a klid prostě je. Tady je les a jsou tu hory. Zvuk motorové pily sem patří. I v sedm večer.
Začínám krájet ohromná polena. Pila si s nimi ví rady v podstatě sama. Mým úkolem je ji pouze držet a vhodně směrovat. Zuby, ostré jako břitva, odvádějí svou práci. S chirurgickou přesností. Dřevo je měkké a místy ztrouchnivělé, je mi vynaložené energie trochu líto, protože už teď vím, že tepelná energie, získaná z tohoto dřeva, to nebude žádná sláva. Ale na druhou stranu, lepší nějaké dřevo, než žádné. O tom žádná.
Dlouhý, hluboký řez. To je přesně to, co tato pila chce a potřebuje. Běžet skoro na plný výkon, pořádně se zabořit do dřeva, zakousnout, doslova jako rotvajler. Ne, nejsem odborník na motorové pily. Na tohle jsem za ty dva roky, co s pilou pracuji, přišel tak nějak sám.
Dva roky? Řežu jednou za čas. Jaké to asi je, mít pilu v ruce dnes a denně? Často myslím na místního dřevorubce Brandejse. Zachmuřený, vousatý hromotluk, ale dobromyslný, to je jasné. Pilu má, myslím, stejnou jako já. Každý všední den v 8:00, s železnou pravidelností, vyráží na své čtyřkolce do lesa. V sobotu si půlhodinku přispí, jede až v 8:30. A vypadá spokojeně.
Držím motorovou pilu v ruce a vnímám, že dneska s ní pracuji nějak jinak. Postupně jsem začal cítit, jak vlastně řeže. Postupně…… v průběhu měsíců. Začal jsem skutečně vnímat, kdy mám přidat plyn a kdy naopak ubrat. Přemýšlet a zkoušet, jak natočit lištu. Cítit, jak se zuby řetězu zakusují do dřeva jakoby samy.
Když řežu, řev pily mě oddělí od okolního světa. A ten zmizí. „Povídám si“ v duchu s pilou a vnímám, že jsem s ní ve spojení. Najednou nejsou ani žádné myšlenky. V hlavě je prázdno. Mysl se soustředí pouze na co nejlepší provedení řezu. Tělo je zaměstnáno držením pily. Svaly jsou napjaté. Vnímám citlivost ukazováčku pravé ruky, který ovládá plyn a tím rychlost pohybu řetězu a řev motoru. Mohu tak soudit, jak se pila má. Zda pracuje optimálně, nebo zda se motor dusí či je naopak v přílišném vypětí. Říkám si, co si asi o zvuku pily říkají kolemjdoucí, turisté, sousedé.
Po třech hodinách práce jsem unavený, mám hlad. A říkám si, díky za popovídání. Myšlenky, co bylo a co bude, mě za tu dobu opustily. Cítím se jako po tříhodinové meditaci. Unaveně, ale čistě a nově.