Znáte ten pocit, kdy už si myslíte, že vám něco jde a v tu ránu to začnete kazit? Já jsem si třeba myslel, že přemisťování palet vysokozdvižným vozíkem je taková jednoduchá až primitivní činnost. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového budu muset „učit“! Až do rozbití prvního zboží … Teprve, když se na zemi objevila loužička mléka s čokoládovou příchutí, kterou jsem ihned kolečky vozíku nevědomky rozmázl po celé korbě auta, pochopil jsem, že se nacházim ve stádiu učně. Obvyklý smích ve skladu poněkud ustal, když si neutrálně se tvářící manažer prodejny mobilem v koženém pouzdře rozlitá mléka fotil. Taková ostuda, a ještě u zákazníka, běželo mi hlavou. Roznášel jsem hnědou lepivou hmotu na botách dále do prodejny a vzpomínal přitom na ten ranní okamžik, kdy jsem cpal jednu paletu vedle druhé a šlo to nějak ztuha…  Ano, to bylo ono…..

„Shit happens!“ okomentoval situaci s povzbudivým úsměvem kolega. Trochu se mi ulevilo.  

Mimochodem, úplně stejně komentoval můj včerejší střet s dopravní značkou, o kterou jsem zavadil zadkem auta při rozjezdu od chodníku. Podcenil jsem záludnou vlastnost městské nákladní Scanie, u niž se při otočení volantem vytáčejí se nejen přední, ale i zadní kola!  Značka se zakymácela, ale naštěstí zůstala stát. „Příště už to budeš vědět“, okomentoval nehodu šéf a dál téma nerozebíral. Nekonalo se žádné mentorování, poučování, nesnesly se nadávky. Situace byla vzata na vědomí v seversky ledovém klidu.

Řízení vysokozdvižného vozíku, kterému tady říkají „snilla“ vyžaduje dokonalé soustředění. Pohled musí směřovat neustále ve směru jízdy, prsty plynule ovládají pohon, který reaguje na sebejemnější pohyb. Snilla nemá ráda trhavé pohyby, ani prudké změny směru. Okamžitě se pak změní v divokou snillu, která se zprudka rozjede a stejně nečekaně zastaví, takže člověk, který za ní vlaje, představuje pro své okolí nepochopitelně poskakujícího hadrového panáka. V tu ránu přistupuje na scénu ego, raněné ve své důležitosti a důstojnosti. Poskakující člověk vyvíjí dvojnásobné úsilí. Snaží se ovládat smysluplným směrem jízdu vozíku s paletou a k tomu krotí své vzbouřené emoce. Konverzace o počasí, a ještě k tomu v cizím jazyce, je v tu chvíli naprosto vyloučena. Zjistil jsem, že snilla mě učí soustředěnosti na jednu věc. Dělat jednu věc dobře je někdy to nejlepší, co můžete udělat.

Když jsem na konci dne uklízel korbu auta od lepkavě hnědého mléčného povlaku, snažil jsem se zapudit černé myšlenky obdivováním zdejšího kvalitního vybavení. U ramp vevnitř skladu stála připravená hadice dostatečné délky i průměru, napojená na vodovod, takže ji stačilo natáhnout do nákladového prostoru a otočit kohoutkem. Pak jsem velkou přilnavou stěrkou ze silného plastu vodu z auta vytřel a bylo hotovo. Jak jednoduché a praktické. Proč to tak nejde u nás? Právě v tuto chvíli výměny negativních myšlenek za pozitivní si to ke mně na svém žlutém vozíku přihasil šéfův zástupce, hromotluk Tom, a zcela bez přípravy spustil:

„Jó, to já, když jsem jednou rozlil dvacet litrů oleje, to bylo něco! Vůbec jsme to nemohli dostat z auta. Takové věci se stávají…“

Prohodili jsme ještě pár slov a zase odjel. Byl jsem v pozitivním šoku. Opravdu mě teď přišel povzbudit největší drsňák z týmu? Mléko bylo rozlito, auto škrábnuto, leč není důvod se tím zabývat víc, než je nezbytně nutné. Není důvod plakat nad rozlitým mlékem. A pokud bych už plakal, pak jedině dojetím nad tím, jak funguje náš tým. To profláknuté heslo „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ tu nikdo nemusí ani vyslovovat nahlas. V téhle práci prostě funguje.