4.3.2020
První středu v měsíci kráčíme s bráchou na mužský kruh. Je studený březnový podvečer, jsme někde ve staré části Liberce, mezi prvorepublikovými vilkami. Ulice jsou dlážděné „kočičími hlavami“. Jsem rád, že poznávám další místo, kde jsem ještě nebyl. Nepřestávám se divit a vždycky jsem nadšen, kolik mně neznámých míst na světě vlastně je. A svět, nový či neznámý, je všude kolem. Třeba i v Liberci.
Vstupujeme do jedné z vilek, připomíná mi starobylou sokolovnu. Prostorná vstupní hala, pak tři dřevěné schůdky do další části haly, dvoukřídlé staré dveře, za nimi místnost ne nepodobná tanečnímu sálu. Až na to, že na zemi je položená pěnová podložka seskládaná ze čtverců, znalcům bojových sportů známá jako tatami.
„Tady bývalý dřív diskotéky!“ prohlašuje Dan. „Ale já tu nikdy nebyl, byl jsem rocker…tak konečně se sem dostávám.“ uzavírá svůj postřeh.
Mimoděk mi dochází, že svůj cejch liberecké „naplaveniny“ nemůžu jen tak dohnat. Ale je fajn aspoň takto posbírat střípky informací o tom, co se dělo v době mého dětství a puberty, kterou jsem trávil kdesi jinde, abych tak řekl, na houbách.
Chlapi se začínají převlékat do tepláků. Je mi to už trochu divné.
„My jdeme cvičit?“ zeptám se na něco, co je dávno evidentní.
„Jasně!“ odpovídá Michal. „Můžeš mít na sobě to, v čem jsi,“ uzavírá téma.
No, co jiného bych si asi tak oblékl, když s sebou nic nemám, že.
O „play-fightu“ jsem už slyšel, ale prozatím jsem tuto akci vynechával. Má to být vědomé zápasení….. Co si pod tím představit? I když vědomé, furt je to zápasení. Nechtělo se mi do toho. A otevřeně to přiznávám při úvodním sdílení v kruhu.
„Dělal jsem bojová umění několik let. Karate, kick-box, box, kung fu. Ale vždycky jsem je bral jenom jako sport. Naučil jsem se krásné techniky úderů, kopů. Uměl jsem všechny možné karatistické sestavy, tzv. kata. Dokonce jsem v nich závodil! V boxu jsem nejradši bouchal jen do pytle, do lapy. Zápasy v ringu jsem nijak nevyhledával. Když už na lehký sparing přišlo, nebylo mi příjemné inkasovat údery. Pořádné údery jsem se vlastně nikdy rozdávat nenaučil.“
Chlapi vše vyslechnou, neříkají na to nic. To je jedna z důležitých zásad sdílení v mužském kruhu.
Mluví další. Když mluví jeden, ostatní mlčí. Nijak na jeho příběh nereagují. Každý má nějakou svou historii, současnost, budoucnost. Své důvody, proč vypadá, jak vypadá, proč si myslí a říká určité věci. Některé chlapy na kruhu vidím poprvé, jiní už jsou mí dlouholetí kamarádi. Přesto platí pravidla pro všechny stejně.
„Tak konec mluvení, jdeme na to!“ vyzývá Michal k rozcvičce.
Běháme, skáčeme, koulíme se po zemi. Občas u toho vydáváme divné zvuky. Kdo chce, může vyplazovat jazyk, vydávat bojový pokřik, smát se. Pak sedíme opět v kruhu. K zápasení může každý vyzvat každého. Po prvním pětiminutovém kole zápasu přichází řada na mě.
„Luciane, vyzývám tě na souboj!“ obrací se směrem ke mně Jeník.
„Tak dobře…“ přijímám, smířeně s osudem.
Při úvodní meditaci mě polévá studený pot. Snažím se uklidnit tlukoucí srdce. Najednou se vrací vzpomínky z let pubertálních, ze závodů v karate. Zima a studený pot byly naprosto stejné.
Klečíme proti sobě, souboj začíná se ze země. Údery ani kopy nejsou povoleny. Jeník je o dvě hlavy větší než já, svalnatý a šlachovitý, bývalý sprinter. Známe velmi dobře své příběhy, učíme se jeden od druhého. Říkáme si důvěrně „brácho“. Najednou jej poznávám v jiném rozměru. Jak si s touhle horou kostí a svalů poradím? Udržujeme oční kontakt. Ze vzájemného pohledu cítím klidnou výzvu a hravost. Něco jako „Přeper mě, jestli to zvládneš!“. Chytáme se za ruce, za nohy, válíme se po tatami. Celou dobu tahám evidentně za kratší konec. Postupně se dostávám do varu, když poněkolikáté musím na svých zádech zvedat těžšího soupeře, abych se dostal z nevýhodné pozice.
Po pěti minutách je konec. Jsme vysílení, zpocení, ztěžka dýcháme. Ale smějeme se a v žilách nám koluje adrenalin. Objímáme se a poplácáváme po zádech. Jsem rád, že jsem přijal výzvu. Sedíme zase v kruhu, sdílíme, co jsme zažili, pocítili. Na řadu přichází ostatní chlapi, kteří zápas sledovali nezaujatým okem. Je to škola pro nás pro všechny.
Před zápasem jsem si říkal mantru, která mi pomáhá při překonávání těžkých situací. Je to něco jako: za dvě hodiny bude po všem, život půjde dál, nebudeš o tom vědět.
A stalo se. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem zase doma na chatě. Je mrazivá noc, koukám na hvězdy a cítím sílu. Mužskou sílu předanou od ostatních chlapů. Sílu získanou přijetím výzvy, překonáním svého pohodlného já. Podstoupením nebezpečí, vyjitím z komfortní zóny. Změřením sil a posunutím vlastních hranic.
Jak poznamenal jeden z chlapů: „Někdy je potřeba, abych řekl: „Tohle ne.“ A stoupl si před manželku. Vždyť na co nás ty ženský mají?“.
A tak to je.