Je neděle, půl sedmé ráno, jsem stále na louce pod dubem, stále v dodávce, sedím na posteli, ale v mém výhledu do zbytku auta se cosi změnilo. Nebudu napínat. Stojí tam mnou ručně vyrobená lavička. Vešla se do auta úplně přesně. A navíc už jsem ji potřeboval. Když vlezu dovnitř, není nic přirozenějšího, než si na lavičku sednout, zout si boty a pěkně je uložit do skříňky. Také při vaření čaje je lavička velmi vhodná. Nehledě na to, že je z ní krásný výhled z okna ven.
To, že jsem lavičku vyrobil vlastníma rukama, mě až tak nefascinuje. Letos už jsem vlastních výrobků vytvořil skutečně dost, a jsem na to vlastně hrdý, i když každý trochu zručnější kutil by možná rukama zalomil či očima zakroutil. Úplně jasně si teď po kurzu uvědomuji bolestný rozdíl mezi řemeslníkem a kutilem, propastný rozdíl mezi „umím něco“ a „myslím si, že něco umím“.
Na první den kurzu jsem přijel pozdě. Přestože jsem vyrážel v pět ráno z Prahy, díky deštivému počasí, naprosté tmě a četným objížďkám jsem dorazil hodinu po začátku To už jsem měl pověst toho, kdo Bobovi pomáhal na stodole. Pro mé vnímání toho, jak mě vidí ostatní, se to ukázalo být velmi nešťastným. Nabyl jsem dojmu, že já mám být ten, kdo už ledasco se dřevem umí, ovládá nástroje, které jsou obsahem tesařské bedny s bravurou a lehkostí zkušeného řemeslníka.
Ovšem, opak je pravdou. Většinu ručních tesařských nástrojů jsem držel v ruce poprvé.
Měl jsem za to, že jsem celkem zručný, ale jakmile jsem měl ohoblovat prkno, získal jsem pocit, že jsem naprosté nemehlo. Nedařilo se mi nastavit hoblík, aby správně hobloval, aby se želízko příliš nezasekávalo do dřeva, aby se do něj všelijak podivně nezakusovalo a nevytvářelo vroubky, nebo naopak, aby vůbec nějaké dřevo ubíral. Paličkou jsem do hoblíku ťukal jako blázen ze všech stran, až musel přijít náš školitel Robert, a správný postup mi vysvětlit. Podobné scénky se opakovaly v průběhu kurzu opakovaně. Učil jsem se každý den něco nového. Musím říct, že do poslední minuty. Ještě na odchodu, v sobotu v šest večer, hodinu po skončení kurzu, mi Robert poradil, jak vyvrtat díru, aby se na druhé straně prkna dřevo neštíplo. Jak zatlouct kolíček, aby se dřevo v důsledku jeho tlaku neroztrhlo. Prostě jedna perla za druhou.
Ovládání ručních tesařských nástrojů vyžaduje praxi, šikovnost a „grif“. Což je něco jako šikovnost a praxe dohromady. Tesat dlab dlátem otočeným tak, či naopak? Co člověku nenapoví zdravý rozum, musí zjistit sám těžkou dřinou, nebo se může zeptat souseda. U dlouhých tesařských stolů jsme byli po dvou, ale řeč vázla. Každý se soustředil na svůj vlastní „boj“ s nástroji, svou šikovností či naopak nešikovností, se svým egem a bůhví s čím ještě. Jak šly hodiny a poté dny, stával jsem se stále zachmuřenějším. Nabyl jsem nezvratného dojmu, že jsem z osmi učedníků ten nejnešikovnější (Word mi to slovo opravuje na „nejšikovnější“, s díky opravu odmítám), což je jistě pocit subjektivní, avšak jistojistě jsem byl objektivně ten….. nejpomalejší. Jakmile jsem tohoto dojmu nabyl, bylo velmi těžké se jej zbavit. Tak to je, když člověk něco hodně chce, jako já bych rád byl skvělým tesařem, truhlářem či řezbářem, pak je těžké toto chtění jen tak nechat plout a pozorovat, jak ostatním jde práce lépe, a neblahý ctižádostivec jen tak tak visí na pomyslném chvostu pelotonu.
A to jsem netušil, že základem a polovinou úspěchu precizní práce se dřevem je geometrie. Jak jsem asi v polovině kurzu začal tu a tam vykřikovat na svou (chabou) obranu, geometrii jsem měl naposledy na základní škole! Bez trápení přiznám, že mě nebavila. Mé výkresy byly takové nějaké umatlané. Tlusté křivé čáry se klikatily tam, kde můj soused v lavici měl lehkou rukou taženou přímku. Ano, všechno se dá naučit, ale čím to, že na oné pomyslné startovní čáře, kdy ani jeden neumíme nic, jeden udělá čáru lehkou jako vánek, zatímco druhý si do cesty nakreslí křivolakou větev? Cítil jsem, že v hodinách tesařské geometrie zaostávám a plavu, oháněl jsem se kolem sebe vinglem jako smyslů zbavený, točil jsem skládacím metrem zprava doleva a pak zase zleva doprava – jen škoda, že to někdo nenatočil! Jako humoreska by to myslím ve vysílacím čase zábavných pořadů na Nově prošlo.
Naštěstí mi ke konci kurzu přišly do rukou i nástroje, které jsou mým rukám tak nějak milejší. Sekera, poříz. Hrubá lesnická práce, abych to řekl po moravsku od plic, na tu mě „užije“. Příležitosti k tesání trámu z kmene stromu zbaveného kůry jsem se chopil hned a rád. Konečně se můžu trochu zapotit a vyventilovat nahromaděné napětí ze své pomalosti a nešikovnosti. Tesal jsem asi hodinu, až byla jedna strana trámu hotová. Tesal jsem i za cenu, že se můj skluz vůči ostatním zvýší, blížící se konec kurzu byl sice neúprosný, leč moje touha chvíli dělat něco, co mi jde, veliká. Ve výrobě lavičky jsem pak pokračoval už o trochu více zvesela s pořízem, nástrojem, který jsem poměrně jednoduše ovládl, na „dědkovi“. Na něm jsme z hranolku vyrobili kolíčky, kterými se pak lavička definitivně zajistí proti rozviklání.
Lavičku jsem odnášel do dodávky v sobotu večer už za tmy a už cestou k autu jsem věděl, že se vejde úplně přesně. Aniž bych cokoliv vyměřoval a rýsoval. Nejspíš tam už zůstane.
Ovšem z tesařského kurzu jsem si neodnesl jen lavičku. Odnesl jsem si pocit smysluplně stráveného času, odkráčel jsem v tričku v barvě dřeva, s nápisem „Roubenkáři sobě“, s obrázkem pily a sekery na hrudníku a se skripty pro začínající tesaře v podpaží. Po hodinách práce mi pod rukama vyrostla krásná věc. Odešel jsem obohacen a cítím se i obdarován. Robertův kurz je vystavěný poctivě, s laskavým nadšením pro dřevo a pochopením a pomocnou rukou pro ty, kdo dřevo mají rádi. Jsem přesvědčen o tom, že bude sloužit člověku jako dobře postavená roubenka – dlouhá léta a dobře.