Odpolední trajekt do švédského Trelleborgu je zaplněný turisty. Začátek května, jaro je v plném proudu, všechno kvete, zeleň jásá. To je patrně první příležitost pro většinu lidí, aby se vydali na cesty, na dovolené. V jídelní místnosti lodi je o několik desítek decibelů více hluku než obvykle. Členové rozvětvených rodin tu krátce po nalodění, patrně v euforii z neobvyklého…
Autor: Lucian Otáhal
U myšáka
O půl čtvrté ráno mě něco probudilo. Chroupání. V kuchyni je myš, to je jasné. Rázem jsem vstal. No co, aspoň si zajdu na záchod. Snad právem jsem očekával, že myš bude mít tolik slušnosti, aby se světla a hluku zalekla a nechala mě dospat. Procházeje kuchyní, schválně jsem dupal a vydával jsem hluboké, nespokojené zvuky….
V řadě
Jsem kamioňák? No ano, co jiného bych asi tak byl, když mi necelých dvanáct dní mimo kamion přijde jako dovolená. Ve čtyři ráno přesedám ze své dodávky do kamionu, rozjíždím se a pomalu si nevšimnu rozdílu. Další důkaz. A mohl bych jich předložit více. Jenže – nač s tím ztrácet čas. Toho není v autodopravě nikdy dost….
Zrcadlo
To nenápadné městečko východně od švédského Stockholmu se mi vrylo do paměti hned dvěma nečekanými událostmi. Na dálničním obchvatu se stala nehoda, což Švédi řeší tím, že dálnici prostě přetnou policejní páskou a zavřou. Naskytla se mi tak vítaná možnost projet se kamionem skrz střed města, a to je ve Švédsku opravdu nezvyklé. Celý jsem…
Rozdávej jako indián
Kdesi jsem četl, že indiáni dávají dárky tak nenápadně, jak jen to jde. Nekoná se prý okázalé předání daru zabaleného v lesklém papíru za přítomnosti dalších osob. Indián nečeká vděčnost a dokonce je prý úplně nejlepší, pokud obdarovaný vůbec neví, od koho dárek je. Dar se má zanechat v jeho prostoru, pokud je to jídlo, tak třeba…
Proč lidé potřebují klučit
Probouzí mě zvuk motorové pily. Přesněji řečeno, dvou motorových pil. Cože, o půl sedmé ráno? Ne, je půl osmé, bohužel. Včera nastal letní čas, to jenom mé tělo ještě odmítá to pochopit a probouzí se nadále ve stejnou hodinu. Jako by vůbec žádná změna času nenastala. Tělo se zatím nepřizpůsobilo. Přitom jsem mu to jasně…
Severský adrenalin
Má nejdelší cesta náklaďákem mě zavedla až za polární kruh. Jen cesta tam, to jsou necelé tři tisíce kilometrů, čtyři dny za volantem. Trajekt ve švédském Trelleborgu mě vyplivl do jiného světa. Takového čistšího a prostornějšího. Přestože se jižní Švédsko v mnohém krajinou neliší od severu Německa, cítil jsem se jaksi jinak, volněji. Ty dlouhé, rovné silnice,…
Jezdci na železných ořích
Zůstali jsme na „Dvorečku“, jak se ve firmě říká plácku, kde parkují auta, tři. Dvoreček. Travnatá plocha je určena pro osobáky, větší, vyasfaltované plochy patří náklaďákům. Kamiony, ty lemují celou scénu, stojí na krajích, podél obrubníků, jako takoví strážci. „Kupte mi tři Kozly,“ úkoluje Pinďa a a přitom se směje. „A pohněte si, jsou čtyři…
Štěstí na betonovém parkovišti
31.7.2020 Je pátek, poslední červencový den. Poslední den kdy se mohu považovat za zaměstnance soudu. A také první den, od kterého se budu moci považovat za zaměstnance kamionové firmy. Ano, pořád je tam ten zaměstnanec. Z určitého pohledu v tom vlastně není rozdíl. Asistent soudce nebo řidič, zaměstnání jako zaměstnání. Ráno vstaneš a jdeš ke stroji. Děláš,…
Všechny moje dobré dny
Po ránu, po příjemné, i když trochu nervózní projížďce na kole (ať jsem tam co nejdřív!!!), vysprchování a převlečení do „pracovního“ se úřední budova a postavy v ní se nacházející zdají příjemné, i když trochu zvláštní. Ranní paprsky ji prostupují ve směru od věznice ke kancelářím úředníků. Taková rána mi vždy připomenou můj první pracovní den…