11.3.2020

Na tenhle výukový blok kurzu Horský průvodce jsem se těšil. Mapy jsem vždycky miloval. Svého času jsem si pořídil celou edici map vydaných Klubem českých turistů pro Českou republiku a k ním jsem si zakoupil dokonce „klad listů“, abych se nemusel namáhat přemýšlením, která mapa pokrývá které území. Zkrátka, bez mapy od KČT se svého času žádný výlet neobešel.

A pak přišla, pomalu a nenápadně, éra map elektronických. Aniž bych si uvědomil tu změnu, měl jsem v mobilu dávno staženou aplikaci mapy.cz, samozřejmě s offline mapami, kterou jsem začal používat i v zahraničí. Prostě jsem si doma v pohodlí svého obydlí stáhl do mobilu příslušnou mapu, a jelikož jsem zvyklý dopravovat se všude autem, nedělal jsem si ani starosti o výdrž baterie. Mobil jsem v autě „napíchl“ do zásuvku, tzv. cigareťáku, naťukal do mobilních map trasu, a jelo se. Papírové mapy jsem tak vlastně opustil.

A teď jsem po letech opět v Jeseníkách, v Petříkově. V místě, kde jsem na vysoké škole absolvoval dobrovolně povinný lyžařský kurz. Jen z pohledu vzhůru na sjezdovku se mi doteď dělá trochu špatně. Ne, sjezdové lyžování mi nikdy k srdci nepřirostlo. Vlek, tzv. kotvy, zůstal evidentně od těch dob zcela stejný. Když vidím skupinu dětí, každé je narvané v těžké bundě, ohromných šustivých kalhotách, s přilbou na hlavě, lyžařskými botami na nohou a těžkými lyžemi na ramenou, tak tedy dětem skutečně nezávidím. Ještě teď si s naprostou přesností vybavím to neúprosné vedro, které člověka dychtícího po klouzavém pohybu s kopce dolů obejme, jakmile se do uvedeného mundúru navleče a snaží se lopotně, jako takový nějaký panák, dostat k vleku. Pak honem sehnat někoho do dvojice, a šup na „kotvu“! Vlek odjíždí, lyžař s kotvou pod zadkem stojí, pozoruje vzdalující se lano…až přijde očekávané škubnutí! Skok vpřed, pozor, z kotvy nevypadnout! Posun o deset metrů rychle, pak se pohyb stává plynulejším. Načež se ustálí na takovém tom líném vlečení vzhůru kopcem. Pot v těžkém mundúru na člověku postupně chládne. Začíná se oceňovat pořízené oblečení. Nahoře na kopci kotvu sesadit, přitom si nezamotat hůlky, lyže, nespadnout pod vlek, poodjet. Sjet kopec! Chvíle adrenalinu. Ale jen krátká. Nezbývá, než, zase jako ten podivný panák, v podstatě něco jako astronaut, neschopný rozumného pohybu, doťapat v potu tváře opět k vleku, kde se výše uvedená scéna opakuje.

Tak to všechno mi blesklo hlavou, když jsem v Petříkově zvedl svůj zrak směrem ke sjezdovkám. Třebaže ubytování v penzionu Skiland se nacházelo přímo naproti vleku, účel pobytu byl bohudíky zcela jiný. A za mě mnohem smysluplnější. Naučit se zorientovat v terénu s pomocí mapy a buzoly, pořádně ovládnout navigaci s gpskou.

A zase je tu střih. Vzpomínám na úvodní, vstupní blok kurzu Horský průvodce. Dostal jsem mapu, jakou jsem do té doby, přestože map mám hodně, ještě neviděl. V té mapě nebylo z mého pohledu nic. Tedy, z mého tehdejšího pohledu. Nic než vrstevnice, cesty a silnice, vrcholy kopců, řeky a sídla. Bez popisků, bez turistického značení. Za tmy, v dešti, s čelovkou na hlavě, jsem byl tak nějak rád, že jsem se na té mapě asi po deseti minutách vůbec našel. Zbytek byl jen odhad a dohad. Noční bojovka končila tím, že jsem vyběhl z mapy někam, bůhví kam, abych posléze, místo hledání dalších kontrol, hledal sám sebe, směr, kterým se mám vrátit do tábora, a abych to celé stihl do půlnoci, což se mi, díky mé běžecké kondici, podařilo. Ten pocit, kdy se opravdu ztratíš a nevíš kde jsi, je ochromující. Přestože víš, že jsi na Vysočině, v České republice, nedaleko dálnice D1! Že určitě nezemřeš hladem ani žízní, nezmrzneš, že všude kolem bydlí lidé. Tak přesto, když tam stojíš, a nevíš (ale vůbec!), kudy dál, přičemž čas běží, a nervy pracují. Doprava, doleva? Rovně? Nahoru, nebo dolů? Oběhneš les a vrátíš se na místo, které je ti nějak povědomé. A zase ten harvestr… Nemůžeš se vymotat z kruhu.

Tehdy jsem si řekl, že tohle se mi už nestane.

A proto jsem teď, pět měsíců poté, v Petříkově. Je pátek, první březnový víkend, odcházíme na večeři do restaurace U Orla. Na toto místo budu dlouho vzpomínat a jsem ochoten o něm všude mluvit a kdekoliv je chválit. S obavami ze stravování jsem si pro jistotu nakoupil pár trvanlivějších potravin s sebou. Nebyly potřeba. Čekaly nás tři dny sváteční hostiny. Místní kuchař Pavlík vaří skvěle, z kvalitních surovin, na jídlo je radost pohledět.

„Pavlíku, děkujem!“ skandujeme do doporučení číšníka při odchodu.

Po dobré večeři, v čase, kdy bych se doma už pěkně uvelebil u kamen, začínáme s první přednáškou. Opakujeme si zeměpis – rovnoběžky, poledníky. Zeměpis jsem ve škole miloval! Proč jsem se mu vlastně nikdy nevěnoval nějak víc? Přicházejí na řadu skautské poučky. Tomáš se ptá skautů mezi námi, jaká je základní skautská poučka.

„Nevěř žádným poučkám!“ hbitě odpovídá Žába.

Hmm, to je dobré, to se mi líbí.

Přituhuje. Jak určím azimut a k čemu je to dobré? Jak s pomocí buzoly a mapy podle azimutu jít zadaným směrem? Bez mobilu s gps?!? Jak se najdu na mapě, když nevím, kde jsem, a vybil se mi mobil? Co jsou souřadnicové systémy a jaké jsou jejich druhy? A konečně, co je to Planzeiger? Pomíjím skutečnost, že je to věc, kterou jsem si dle instrukcí koupil a nechal dovézt do Petříkova, aniž bych ji v životě byť jen jednou viděl.  A zjišťuji, že pro určení azimutu je to věc neskonale praktičtější než buzola. Až na ten tvar a rozměr nepraktické velké placky…S postupujícím večerem mi přijde, že na materii tohohle druhu je trochu pozdě, ale jsem tady dobrovolně a rád, takže držím. Ovšem po skončení vzdělávací části večera energii na noční dobrodružství v hospodě U Orla nemám. Mí spolubydlící to naštěstí vidí stejně, a tak se náš pokoj svorně poroučí do peřin.

V sobotu ráno se kolem šesté plížím z pokoje na svou rozcvičku a ranní běh. Spolubydlící Hynek, se vyplížil ještě přede mnou. Říkám si, kde ho asi tak potkám. Na chodbě? Ne. V místnosti, kde se odehrává náš kurz? Ani tam není. Tak na procházce kolem penzionu? Chyba lávky, Hynek někam odjel.

Potkáváme se až na snídani. Hlásí, že si byl dát kafe v Jeseníku. To dává rozum. Když je člověk zvyklý brzo ráno vstávat, nespěchá do zaměstnání a nechce se mu po ránu běhat či meditovat, asi pro něj v lyžařském středisku tolik co na práci není. V neděli ráno se situace se vstáváním opakuje, s tím malým rozdílem, že já vstávám díky vyčerpávajícímu programu, asi o hodinu později. Hynkova postel je opět prázdná. Předpokládám, že je na ranní kávě v Jeseníku. Když se neukazuje na snídani, hlásím svůj předpoklad ostatním u stolu.

„To určitě!“ ozývají se pochybnosti od jedné z přítomných dam.

„Bůhví, kde je…!“ přidává se další.

„Ty pochybné podniky v pohraničí…“ přidává se se svou troškou do mlýna třetí…Petra….policistka. A pokračuje: „Nejmenuje se ta kavárna náhodou Andromeda?“

Trefný název rozesměje všechny u stolu. Je vidět, že Péťa své řemeslo zná opravdu dobře. Ovšem to již přichází Hynek. Jenom ho vidíme, válíme se smíchy.

„Kdes byl?“ zahajuje výslech Petra. A pokračuje: „V Andromedě, je jo?“

Hynek na sobě nedává nic znát. Je to profík. Kamenná tvář nebo letmý úsměv. Žádný jiný výraz u něj nenajdeš, ať už si myslí cokoliv. Protentokrát volí letmý úsměv, bystrými zraky přitom sleduje nenápadně osazenstvo stolu, kde se někteří smějí, až brečí. Ze škály svých výrazů proto volí letmý úsměv a nic moc vlastně neříká. Tím nechává bujaré veselí postupně opadnout.

Víkendové kurzovní dny jsou naplněné programem. Dopoledne v učebně, odpoledne trénujeme získané znalosti v praxi v terénu. V sobotu s mapou a buzolou, v neděli s gpskou. Sobotní „bezpřístrojová“ orientace připomíná šerý dávnověk. Když mířím průzorem buzoly v zadaném azimutu do krajiny a hledám v lese strom, který by byl dostatečně rozeznatelný od ostatních, naprosto stejných stromů, připadám si jako na vojně v padesátých letech dvacátého stolení. Ve dvou skupinách měříme vzdálenost k vytyčenému bodu, převádíme ji na kroky, kroky počítáme. Běda, jak se číslo splete! To jsme potom ale úplně jinde… S gpskou umím pracovat o poznání lépe. I když, jak jsem zjistil, i tady je pořád co zlepšovat.

V neděli večer pracujeme skoro do půlnoci. Maruška s Tomášem pro nás představují dvojici dychtící po pěkné túře v Alpách. Rozdělujeme se do dvojic, dostáváme mapy různých oblastí Alp. Máme naplánovat trasu, u níž budeme vědět, jak je dlouhá, kolik výškových metrů při ní naše dvojice nastoupá, kolik naopak klesne, jak dlouho jí to bude trvat, kde by bylo vhodné udělat zastávku, co pěkného při své cestě uvidí. To vše pouze za užití mapy. Za normálních okolností bych byl z takového úkolu nadšený, ale nadšený nejsem, protože se tady ukazuje jedna pro mě trochu nepříjemná věc. Papírová mapa, na rozdíl od obrazovky počítače, nemá tlačítko +, kterým bych si ji mohl zvětšit. A brýle samozřejmě nemám, protože vidím dobře. Takže všechny zadané úkoly plním spíše tak nějak odhadem, názvy na mapě horko těžko čtu za pomoci malinkaté lupičky na půjčené buzole. Kolegyně Ivona je na tom naštěstí se zrakem i výřečností lépe, takže náš úkol zvládáme (podle mého) nakonec s přehledem.

Vrcholem třídenního bloku je pro mě pondělní orientační závod. Dokážu podle zadaných instrukcí najít ty správné body v terénu? Budu muset někde na kopci točit s mapou, buzolou a planzeigrem, nebo si vystačím s gpskou? A co si vzít s sebou? Jak se obléct? Poběžím, nebo bude vhodnější chůze? Ze zadání a z opakovaných instrukcí postupně vyvstává, že se skutečně jedná o závod a nejvhodnějším pohybem vpřed bude běh. Jsem mile překvapen, body jsem v mapě určil. Pohled z okna a námahou z hledání bodů již tak zavařené tělo poukazují na odložení zbytečných vrstev oblečení. Jako předposlední vybíhám z penzionu, tady pro mě začíná pomyslný startovní výstřel. Když u prvního mnou určeného bodu vidím, že zde nejsem sám, dodává mi to energii a začínám „vidět rudě“. Běžím vzhůru zasněženou sjezdovkou, pod vlekem, bohužel lyžařům trošku rozryju stopu, snad mi to odpustí. A dále po vrstevnici, na louku. Připomínám si, že je nádherný den, rozhlížím se po okolních kopcích Hrubého Jeseníku, při běhu se kochám pohledem na pasoucí se krávy. Zbývají poslední dva body. Přebíhám na druhý kopec, kde si to namířím přímo proti všem vrstevnicím. Kopec je o poznání prudší, přecházím do chůze. I tak ze mě pot přímo stříká. Na předposlední kontrole se potkávám s Michalem, pak se zase rozdělujeme. Volím opět cestu vlastní, mimo cesty lesní, v lese leží asi patnáct centimetrů sněhu, běžet nelze. Na poslední kontrole opět potkávám Michala. Kde se tu sakra vzal? Myslel jsem, že běží opačným směrem…. A teď už jen najít cestu zpět ! Ztrácím cenné sekundy tím, že se mi nedaří správně zadat navigaci k penzionu. Jde to až na třetí pokus. Spouštím se lesem přímo dolů, přeskakuji větve….jen si tady teďka nezlámat hnáty, připomíná mi moje rozumnější já. Už vidím penzion a vidím i Michala. Ten mě vidí též, a tak zrychluje, aby tam byl první, což se mu daří o pár sekund. Říkám si, kolik lidí už je asi uvnitř….nikdo? Tak to je pěkný závěr. Endorfiny z pohybu a z dobrého výsledku se vyplavují. Krásný závod.

Po obědě a poslední přednášce rozpouštíme naši skupinu, nasedám do auta k Hynkovi. Ale jestli jsme zastavili v Andromedě, to si nechám pro sebe.

[mc4wp_form id=“426″]