Nechal jsem se inspirovat norským polárním badatelem, dr. Fridtjofem Nansenem, k tomu, abych si více všímal přírodního dění kolem sebe. Začnu tedy pozorováním moře a následovat budou další přírodní jevy. Zde jsou mé dosavadní výsledky.
Teplota moře
Moře je studené. Kolik má stupňů, to nevím, protože jsem si s sebou nevzal teploměr, a tak nezbývá, než tuto studenost opsat na vlastních pocitech. V první řadě musím podotknout, že do vody se odvažuji, pouze pokud neprší, takže pozorování zahrnuje cca polovinu, spíše však méně, v úvahu připadajících dní. Pozorovací stanoviště mám celkem dvě. Prvním je jakési přírodní přehrazené mořské koupaliště, obklopené ze tří stran pevninou a oddělené od zbytku moře hrází. Koupaliště je mělké a za teplejších dní se tu a tam dokonce vyskytly tmavě zelené chuchvalce plovoucí při hladině vody, které připomínají útvary známé z českých rybníků jako sinice. Že by i tady…? Teplých dní nebylo mnoho, a tak se nedařilo ani chuchvalcům. Do vody vstupuji bez váhání a osmělování, udělám kolem deseti temp, načež otáčím opět ke břehu a rychle z vody vylézám. Pokud bych měl shrnout svoje pocity z plavání, tak příjemnou koupelí bych je nenazval ani na konci července. Jediným příjemným okamžikem tak je ten, kdy jsem ve vodě už jen asi po kolena a provádím pročištění nosu jógovou technikou. Pro tento účel doporučuje kniha o józe přidat si do vody sůl. Výhoda koupání v moři je tedy jasná: ušetříte za sůl.
Z bazénku, posílen odvahou z prvního otužování, se přemístím po kluzkých kamenech ke břehu samotného moře a zde provádím asi minutu trvající otužovací ponor. Mezi několik metrů dlouhými a asi metr a půl vysokými balvany se vytvářejí mořské tůňky, které jsou, podle toho, zda je právě odliv či příliv, více či méně zaplněné vodou. Dá se říct, že v nich je teplota moře ještě o něco aktuálnější, ovšem nepochybně nižší než v mělké hrázi. Pro můj osobní pocit to ovšem již nehraje roli, neboť jsem již osmělen, na sobě mám mokré plavky, a pokud zrovna vane vítr, což zpravidla vane, udržuje to mé tělo v chladném stavu. Proto je ponor do otužovacího bazénku doslova hračkou. Zde však je o něco nesnadnějším úkolem v ponořeném stavu vydržet. Studená voda sevře tělo jako pevný krunýř. Kochám se přírodními krásami, buďto vlnící se mořskou hladinou, anebo výhledem na blízké strmé kopce, přeji štěstí všem bytostem anebo myslím na Nadjá. Kouzelným účinkem ponoru do studené vody je okamžité zastavení všeho myšlení, což je výhodné, pokud se v hlavě člověka zrovna náhodou honí chmurné myšlenky. Mysl se zcela soustředí na přežití těla a nic jiného ji v tu chvíli nezajímá. Po vynoření mám tendenci se radostně smát a je mi teplo, přestože fouká vítr a je kolem 14 stupňů. Kůži na těle mám narůžovělou a mám pocit, jako by se mi smrskla a byla mi najednou malá.
Proměny a barvy moře
V závislosti na počasí je moře někdy klidné jako jezerní hladina, jindy zase bouří a burácí, anebo jen tak rozpustile pleská o kamenité břehy. Málokdy je tu vidět blankytně modrá modř, kterou si asi každý pod pojmem „moře“ představí. To se děje jen za skutečně pěkných dní, ovšem ty bych spočítal na prstech jedné, možná dvou rukou. Z kempu mám výhled na ostrov Landegode a dále na sever na menší ostrůvky, takže se dá říct, že je zde moře vlastně klidné. Vlny, které se tvoří za deštivého, větrného počasí, nejsou patrně takovými, na kterých by se například dalo surfovat. Klidná a nehybná mořská hladina se vyskytuje zpravidla po ránu a připomíná svou barvou rozlité olovo. Když člověk přijde blíže, může průzračnou vodou dohlédnout až na dno. Za teplých dní se někdy stane, že se na hladině objeví malé vlnky podivných tvarů, které se pohybují kolem pobřeží. Poprvé jsem byl z tohoto jevu naprosto zděšen. Ustrnulý hrůzou, co že se to děje, smířil jsem se s tím, že jsem patrně svědkem nadpřirozeného jevu a zařadil jsem sám sebe do skupiny podivínů, kteří po zbytek života budou tvrdit, že viděli UFO a nikdo jim to nebude věřit. Odolal jsem pokušení utéct a schovat se a pozoroval jsem své UFO dál. Pohybovalo se to sem a tam podél břehu a někdy to dokonce vyhodilo nad hladinu rybu! Po chvíli mi došlo, že ty malé vlnky nejsou vlny, jsou to hřbety ryb plovoucích těsně u hladiny. Makrely. Běžel jsem jen v gumových nazouvácích pro prut a hned jich pár vytáhnul na břeh. Je to až směšně jednoduché, hodit do hejna ryb návnadu. Najednou vidíte, že jak malé vlnky změní směr a doslova se po návnadě vrhají. Makrely vyplouvají k hladině, když je hodně teplo. Naučil jsem se jejich hejna rozeznávat z dálky a napříště už jen litoval, když jsem je uviděl uprostřed moře. Racci si je hlídají také a někdy jich nad hejnem makrel povykují stovky. Netrvá dlouho a od břehu vystartuje rybářský člun, který zamíří rovnou k rackům a učiní jejich křiku přítrž. Chytat makrely přímo ze člunu nad nimi musí být asi ještě o něco směšněji jednoduché, než běhat za nimi po břehu, řekl bych.
Mořský život se však neomezuje jen na ryby. Na dně mých otužovacích bazénků lze pozorovat mořské hlemýždě, kterých jsou stovky. Ke kamenům jsou pevným přisátím přilepení korýši, na kterých si při odlivu pochutnávají racci. Nikdy jsem neviděl, jak racek takového korýše od kamene odlupuje, pouze usuzuji z poházených prázdných skořápek. Tu a tam je vidět zbytky račích klepet, patrně také dílo ptáků.
Chůze po pobřeží není nijak snadná, někdy připomíná klopýtání, jindy zdolávání schodů s tendencí k horolezectví. Tam, kde balvan přejde ve skálu a skála ve sráz, končí i moje procházka. Zdolat takový sráz padající přímo do vody totiž nejde a obejít je také ne. Zdejší les totiž často připomíná neprostupnou houšť, která není nic jiného než tytéž poházené balvany, pro větší nepřehlednost zarostlé vysokou travou a zakrslými nízkými břízkami.
Ale o tom více v některém z příštích dílů miniseriálu „Pozorování přírody“.