Ani nevím, kdy jsem naposledy souvisle četl nějakou tlustou knihu. To bylo snad naposledy odhadem před deseti lety, před rozmachem internetu, tedy v dobách, kdy internet ještě nebyl tak široce dostupný jako nyní. Postupným a plíživým způsobem byly knihy vytlačeny z mé pozornosti a na jejich místo nastoupila různá videa, nejčastěji z YouTube. Né, že bych v Norsku neměl internet. Ještě před odjezdem z Čech jsem si pořídil ten nejdražší tarif od O2, abych mohl podle libosti volat na česká i zahraniční čísla a k tomu mám balíček dat pro mobilní připojení. Data nejsou neomezená, a tak s nimi šetřím. Myšlenku, že si navíc pořídím ještě internet pro Norsko, jsem po úvaze zavrhl. Dospěl jsem totiž k závěru, že bych uvedená, nikterak levná data, používal beztak pro svoji zábavu, kterou si mohu obstarat i jinak, levněji. Například čtením knih.

Pro ten případ jsem si s sebou přivezl malou knihovnu. Doma jsem rád četl různé osobnostně vzdělávací tituly, psychologickou, mystickou či podobně naučnou literaturu. Na rozsáhlejší díla nebyl čas. Předností norského léta, které se v minulém týdnu vrátilo v plné síle v podobě vytrvalých dešťů a teplot pohybujících se v rozmezí 10 a 14 stupňů Celsia, je nepochybně to, že člověk má dostatek času na čtení knih. A tak jsem se se zaujetím stále větším začetl do tlustého díla norského polárního badatele, dr. Fridtjofa Nansena, trefně nazvaného „Na severní točnu“. Patrně mě s knihou sblížila ta geografická blízkost. Možná si řeknete, přivézt si norskou knihu do Norska je jako nošení dříví do lesa. Musím oponovat, že tomu vůbec tak není a kniha se mi tu velmi hodí, abych pochopil celou šíři a hloubku nových podmínek, ve kterých jsem se zde ocitl. Kniha čítající bezmála tisíc stran je 125 let stará. Velmi zajímavým faktem, kterého jsem si sám nevšiml a na který mě upozornila náhodná návštěva česko-polského páru zde v kempu, je, že český překlad popisu cesty norské výzkumné polární výpravy lodí Fram v letech 1893 – 1896 (včetně patnáctiměsíční jízdy na saních) byl vytištěn rok po skončení této výpravy, v roce 1897! To je rychlost i na dnešní poměry obdivuhodná, když vezmu v potaz, že přece tehdy neexistovala žádná elektronická pošta ani internetový překladač Google translate.

Čtenáře navyklého moderní formě zábavy, které nezbývá nic jiného, než nabízet stále okamžitější uspokojení, možná odradí jednoznačná rozvleklost knihy, která je patná na první pohled už z její tloušťky. Přiznám se, že prvních sto stran jsem i já četl (ještě doma) několik měsíců. Mezitím jsem pomalu zapomínal to, co už jsem měl přečtené. Marně jsem se snažil najít v sobě zaujetí pro popis stavby lodi a jejího technického vybavení, nutil jsem se do studia lodního náčrtku, nudilo mě popisování členů posádky a poté i nekonečná plavba podél norských fjordů stále na sever. Trochu zaujetí jsem v sobě našel při studiu rozpočtu. Výprava stála necelého půl milionu norských korun, tedy na naše dnešním přepočtem asi milion a čtvrt, přičemž větší část padla na samotnou stavbu lodi.

Když norské polární badatele sevřel led a oni museli vymontovat kormidlo, aby o něj při ledovém útlaku nepřišli, začínal jsem chápat to neskonalé hrdinství, kterého se třináct mužů odvážilo. Několik dní rozebírali a čistili parní stroj, jelikož loď nadobro uvízla v ledu a tedy nebylo žádného pohonu potřeba. V tu chvíli se plně spoléhali na své teoretické předpoklady, výpočty a závěry učiněné z cest předchozích neúspěšných polárních výprav o tom, že existují mořské proudy, které loď uvězněnou v ledu odnesou až k severnímu pólu (jak už víme z Cimrmanů, driftovali na sever, že). Polárníci s lodí zamrzli v ledu koncem října a rozmrznutí čekali někdy začátkem července příštího roku (!). Co jedli, čím si svítili a topili, co dělali, říkáte si možná? Podotýkám, že tato výprava trvala celé tři roky, takže na tuto dobu musela mít s sebou také zásoby jídla a uhlí. Jako topivo tedy sloužilo uhlí a jako zdroj elektrické energie (mně neznámý) dynamoelektrický stroj, který byl během jízdy poháněn parním strojem a v době, kdy loď vězela v ledu, větrným mlýnem, který musela posádka sestrojit na palubě. Prý si s sebou vzali také žentour, tedy šlapadlo, které měli jako záložní pohon zejména pro případ, že by potřebovali pohyb. Avšak tento stroj nevyužili, protože pohybu bylo stále dostatek. Pokud k tomu byla příležitost, věnovala se posádka lovu medvědů a lišek, a tím si zajišťovali přísun čerstvého masa. Pravidelně měřili hloubku oceánu pod lodí, zaznamenávali vývoj počasí, analyzovali mořské živočichy, které lovili z vody pomocí sítí, věnovali se údržbě výzbroje a výstroje, střídali se v kuchyni jako pomocníci šéfkuchaře.

Stojím v kempu na vrcholku kopce povětšinou se svou dodávkou sám, protože těžké karavany už sem kvůli rozměklé cestě nevyjedou. Tu a tam to někdo zkusí, avšak po pár sklouznutích se zase obytňák sesune zpátky na hlavní příjezdovou cestu a spokojí se s jiným místem někde dole. Zcela sám, v autě bičovaném větry a sprchami dešťů od moře, si představuji, jak se asi cítila posádka Framu při ledovém útlaku, když těžké, několik metrů vysoké ledové kdy začaly tlačit na loď. Tehdy lituji, že jsem přece jen lépe nestudoval konstrukci lodi, slibuji si, že se vrátím na začátek knihy, avšak líčení už je tak napínavé, že mi pro to nezbývá žádný čas. V hlavě mi hučí ten strašný lomoz ledových ker, které hrozí, že rozlámou dřevěnou loď na kusy, jako se to stalo jiným dobrodružným výpravám v minulosti. Avšak trámy konstruktéra Colina Archera byly sestavené tak pevně a důmyslně, že to nebyla loď, nýbrž právě tyto ohromné ledové kry, které se roztříštily a musely se sesunout pod plavidlo, které se díky svým oblým bokům jen lehce vyhouplo nad ledovou masu. Obdivuji bohorovný klid členů posádky, kteří bez ohledu na ledový souboj odehrávající se těsně za stěnou lodi pojídali večeře o několika chodech a bavili se karetními hrami.

Nansenovo líčení je stále napínavé, i když už z předchozích minimálně pěti příhod bezpečně vím, že pokaždé, když vztekle štěkají psi, je venku u lodi medvěd. S nástupem polární noci dostává prostor květnatý popis magické polární záře. A od něj není daleko k lyrickým pasážím, které bych v této knize nečekal. A tak mi nezbývá, než citovat:

„Láska jest sněhem života: padá nejhlouběji a nejjemněji do ran v boji utržených, bělejší a čistší než sníh. Co je život bez lásky? Je jako led, studená, pustá, rozervaná spousta, kterou vítr žene a poltí a zase sráží, aniž je na ní něčeho,  co by otevřené trhliny krylo, nebo sílu srážek dovedlo mírniti a ostré hrany rozbitých ker uhladiti, – nic není než holá, rozervaná tříšť.“

Jak to bude s polární výpravou i s mým pobytem za polárním kruhem dál? Dozvíte se příště…