Začal jsem navštěvovat venkovní posilovnu v městské části Rønvik. Na silných svalů chtivé jedince tu čeká deset cvičebních stanic vyrobených pouze ze dřeva. Nejen, že to místo vypadá hezky a je tam příjemně, ale také slouží svému účelu. A navíc je to místo pro pozorovatele také přehlídkou lidských povah.

Dohladka ohoblované kůly nevzrušeně odolávají náporu osmiletých dětí, neurvalému zacházení tukem oplácaných teenagerů i systematickému silovému působení skutečných cvičenců. Chodím sem už pravidelně, a tak stejně jako ty dřevěné kůly a latě, stal jsem se i já svědkem a pozorovatelem okolního dění. Mohl bych sice o přestávkách mezi jednotlivými cviky koukat do mobilu, ale snažím se k této aktivitě „já tady vlastně nejsem“ sklouzávat co nejméně.

Posilovna se nachází na kopci nad městem, blízko parkoviště, kde končí asfaltová silnice, a začínají turistické trasy do lesů. Z aut tu vystupují za pěkného počasí nejčastěji rodiče a dětí. Děti se rodičům vytrhávají z rukou a doslova se vrhají k tělocvičnému nářadí. Baví mě sledovat to nezdolné nadšení předškoláků, díky kterému (a také díky nárazu kinetické energie) se rozpohybuje i třímetrová kláda. A to přes ten zjevný předpoklad, že malé dítě by kuláč o uvedených rozměrech vůbec nemělo uzvednout. Některé děti dokonce přeskakují z jednoho stanoviště na druhé, překvapeně poznávají svou sílu a uvádějí tak samy sebe do nadšeného transu. Já až tak nadšený nejsem. Když vidím dvaceti čí více kilové klády, jak se míhají těsně nad malinkatými hlavičkami, jímá mě obava z možného úrazu. Rodiče jsou v klidu, i když vedle malé nožky padne s tupým žuchnutím na zem obrovská činka. To už raději odcházím opodál a vypuzuji z hlavy krvavé scénáře poskytování první pomoci a volání záchranky.

Skupinky mladíků se u nářadí zastaví jen krátce, někteří je jen pohledem zkontrolují, jiní zlehka zavadí o madlo oblou ručkou. Mám sto chutí jim říct, že by měli těch pohybů provést mnohem více, ale neviditelná bariéra strachu či studu mi v tom zabrání.

A pak je tu notorický kulturista, pravý opak měkkého mladíka. Se sluchátky na uších týrá své tělo rychlými pohyby, největší klády nadzvedává jednou rukou. O mně nezavadí ani pohledem, běží mu trénink a v hlavě možná nějaký film o pekáči buchet na břiše.

Vozíčkář z Barcelony je dojat:

• „Tohle ve Španělsku nemáme…“ Většina nářadí je totiž uzpůsobena také lidem na vozíčku, kteří tu například mohou dosáhnout na hrazdu a libovolně se na ní zvedat.

Letní počasí v minulém týdnu poněkud ustoupilo vytrvalým dešťům s teplotami okolo čtrnácti stupňů, a tu prořídly i davy výletníků. Kolem posilovny jen občas prošel osamělý pejskař nebo chodec. Vůbec nejčastěji z aut odhodlaným krokem na túru startují dvojice žen, vybavené oblečením do nejhoršího počasí. Tak přece platí (prý norské, ale nevím, u nás se to říká také) rčení, o kterém hovoří videa na Youtube s výukou norštiny. Není špatného počasí, jen špatného oblečení.

Muž na vozíku byl dlouho jediný, s kým jsem se tu dal do řeči. A pak ještě ten devítiletý kluk, ale ten vlastně oslovil mě:

„Jsi silný muž!“ pravil ke mně obdivně. Patrně zatím neviděl moc silných mužů, ale nevadí, pochvala vždycky potěší.

„Taky budeš silný, dělej kliky!“ poučil jsem jej.

„Jdeme teď chytat ryby, rukama,“ vysvětlil mi a rukama naznačil, jak rybu chytne a zlomí jí vaz.

Tak nevím, kdo z nás je silnější, pomyslel jsem si a v duchu smekal před klučinou, který se nebojí v cizím jazyce oslovit jako první dospělého chlapa, holýma rukama chytá ryby a bez přemýšlení jim láme vaz. Asi silná povaha.