Navštívil jsem daňový úřad. Jenom naučit se správně vyslovit název této instituce v norštině mi trvalo několik dní. Shluk zdvojených písmen mě zpočátku od snahy to slovo vůbec vyslovit nahlas odrazoval. Skatteetaten. Ska-te-e-tá-tn. Skate-e-tatn. Ve městě čítajícím na padesát tisíc obyvatel jsem čekal nepřehledný úřední moloch s informačním okénkem, složitým rozcestníkem k jednotlivým oddělením, nervózní lidi spěchající z práce a unavené úřednice, také spěchající z práce. Už vysoká budova v moderním stylu ve mně vyvolávala nepříjemné pocity nadcházejících problémů a obstrukcí. A také to, že schůzku s úřadem jsem měl objednanou s týdenním předstihem.

Nadešlo očekávané čtvrteční odpoledne. S kolegou jsme rozváželi zboží po restauracích v centru města. Spoléhal jsem na jeho znalosti místního rodáka, a tak jsem se neobtěžoval s orientací na mapě. Bylo 13.23, když ledabyle mávnul ke shluku budov.

„To je finanční úřad, můžeš tam vyrazit!“ oznámil mi .

Nepochybuji, že on přesně věděl, kterou z asi čtyř v úvahu připadajících budov má na mysli, já jsem to ale netušil, a tak mi nezbývalo, než se vydat ve směru natažené paže. Připomnělo mi to ranní etudu v mrazáku, kde jsem mezi četnými sloupy palet hledal tu jednu jedinou…

Taaam…!“ ukázal mi na skupinu asi osmi palet skladník projíždějící kolem na vysokozdvižném vozíku rychlostí okolo patnáct kilometrů v hodině. Pro větší přesnost přimhouřil pravé oko a namířil tím směrem imaginární ukazovák v palčácích. Pak se mezi námi uzavřela automatická teplotní zástěna a já zůstal vteřinu stát mezi jinovatkou pokrytými paletami. V mrazáku je – 22 stupňů Celsia, a tak jsem i  přes počáteční nejistotu velice rychle našel, co jsem hledal.

Vydal jsem se za skupinou dam kráčejících volným krokem (patrně) z oběda. To bude nejspíš nějaká stáž ze zahraničí, Norové se totiž touto dobou už chystají domů. Pracovní doba je zde většinou obdivuhodně kráká.

„SKATTETATEN, PŘÍZEMÍ, DOPRAVA“ hlásila jediná cedule u vchodu. Vskutku nepříliš komplikované. Uvnitř tmavé místnosti byla skupinka čtyř mladíků a já. Tři okénka, tři úřednice. V rohu u barové stoličky scénu doplňoval muž s coca-colou, kterého jsem nejdřív podle tetování tipoval na námořníka, ale později správněji zařadil jako člena ochranky, trochu unaveného klidnou službou.

Na řadu jsem přišel velmi rychle. Elegantní úřednice ve věku mé matky mi perfektní angličtinou pomohla s vyplněním formuláře. Na otázku, jaké je číslo popisné adresy mého pracoviště, jsem se pustil na tenký led norštiny:

„Deset….“

„Á, vy mluvíte norsky..!“ zaznamenala s potěšením.

„Učím se po večerech…“ oznámil jsem hrdě.

„Tak aspoň máte večer co dělat.“ uzavřela téma s vážnou tváří.

Odpustil jsem jí to, protože mě nezná, a tak neví, že já mám vždycky co dělat. A taky proto, že návštěva daňového úřadu byla vlastně příjemným zážitkem.

Norové jsou někdy až dětsky přímočaří. Na závěr tedy ještě jedna zábavná konverzace v norském jazyce.

„Stiane, kolik ti je?“ zeptal jsem svého kolegy.

„Dvacet devět.“

„To jsi mladý. Já jsem proti tobě starý, je mi 41.“

„Já jsem mladý, ty jsi starý“, zkonstatoval Stian nevinně a smál se.

Copak se na něj můžu zlobit, když jen zopakoval, co jsem řekl já sám?