Rozměřovač obecný


3.7.2019

Tak si připadám. Už druhý večer jsem strávil chozením kolem auta a v autě s metrem. Kdybych se mohl natočit a pak se na sebe podívat, řekl bych, že jsem sám sebe navštívil v roli architekta. Měřím a měřím, metr přikládám na různá místa latě a laťky, tu kratší, tu delší, občas si něco napíšu. Pak dlouze kreslím, překresluji, dokonce zadávám čísla do kalkulačky a počítám.

Tak nevím. Tuto fázi přípravy jsem na žádném videu o přestavbách dodávek neviděl. Připadám si jako blázen, který neumí normálně postavit skříňku, postel. Každý aspoň trochu zručný řemeslník prostě koupí nějaké laťky, naměří, na rozměr nařeže, přitom se natočí na video, všechno se mu krásně povede, a neřeší. Zato já…! Sám ze sebe jsem nešťastný. Copak takhle někdy něco postavím? Hloubám a hloubám, a kde nic, tu nic. Sotva něco vymyslím a nakreslím, hned narazím na problém, proč to takto nejde a bylo by to lepší jinak. Zoufám si, že řeším fázi B, zatímco fáze A vyžaduje ještě splnění úkolů jedna až pět.  

Mezitím na autě skutečná práce stojí. Role zateplovacího Mirelonu na mě smutně kouká zpod stříšky, kam ji krásně umístila již minulý týden teta Irena. Její objem (ne tety, té role) se vůbec neztenčil. Podobně je na tom role K-flexu v kůlně. Také na mě smutně kouká. Někdy na mě dokonce samou radostí, že se bude něco dít, vyskočí, jakmile otevřu dveře. Ne, milá K-flexko, dneska ještě ne, říkám jí v duchu a zatlačím ji zpátky k balíku čedičové vaty, který jsem už asi před dvěma týdny koupil v Bauhausu, abych s ní případně doplnil prázdná místa. Přitom narovnám krabici s několika druhy pěn ve spreji, které mám připravené na „vypěnění“ mezer, kam se nedostanu ani s vatou. Nejsem si vůbec jistý, jestli je vůbec použiji. V servisu jeden děda pravil, že by pěnu do pražců rozhodně nestříkal, neboť by se bál, že pěna pražec roztáhne. Něco na tom bude, řekl jsem si. Od té doby se bojím roztažení pražce také.

Když to vezmu z té pozitivnější stránky, tak se zdá, že ve mně dřímá nějaký duch kresliče stavby. Vytáhl jsem z hlubokého zapomnění znalosti nabyté na základní škole z oboru geometrie. Mé kresby, v pondělí ještě neumělé, začaly v úterý nabývat rozpoznatelných tvarů. Odvážně jsem přešel z prostých obdélníků do prostorových kvádrů. Již v dalším výkrese jsem přidal prostorové ztvárnění krytu kola! Pojal jsem mírné nadšení sám ze sebe. Měřil jsem a měřil, údaje si zapisoval. Postavil jsem se tu před auto, po chvíli třeba i dovnitř, v hlavě mi vyskakovaly možné tvary nábytku, způsoby otvírání, skládání do sebe a opětovného rozkládání. Bylo toho tolik, že jsem to nestihl ani kreslit. Myslel jsem si o sobě, že jsem člověk bez fantazie, a najednou toto. Představivost vyběhla z nějakého úkrytu v mé mysli jako divoký kůň, který se konečně osvobodil z uzdy a uvěznění kdesi ve stáji. Ten hřebec teď pádí s větrem o závod a já nevím co s ním, chtěl bych ho aspoň nějak usměrnit, ale je to nad mé síly!

Abych přešel k praktické stránce věci. Závěrem včerejšího večera jsem si dokončil natírání náhradních kol na Forda, abych získal pocit, že je aspoň něco hotovo. Sotva jsem poprvé zabral ocelovým kartáčem, začalo ve mně růst uspokojení z toho, že konečně aspoň něco „dělám“. No co, v roli dělníka je mi přece jen o něco líp. To si klidně přiznám.

Dodávkovým architektem…