Kde je moje kolo….?


Další ohlédnutí za letní přestavbou dodávky je na téma napínavých zážitků při výrobě postele. To vám bylo tak….

29.7.2019

Minulý týden jsem toho v pracovních dnech na dodávce moc „nepodělal“. V pondělí okolo poledne mi do práce volá soused Štěpán, ať nejezdím „nahoru“ dodávkou. Náš nový soused si koupil hromadu kamení a žlutého písku a vše nechal vysypat na příjezdovou cestu, po které se Štěpánem jezdíme k našim pozemkům. Ty totiž leží na skále asi 50 metrů nad hlavní silnicí, od níž je přístup možný pouze pěšky. Pokud chceme mít auta zaparkovaná u domů, musíme použít cestu řekněme lesní. Co jsem dřív považoval za zbytečný luxus a marnost, je pro mě nyní nutností, vzhledem k pracím na dodávce. Cesta je nyní zahrazená. Pochopil jsem, že je čas vzít si trochu volno.  

Přestože práce takto začaly stagnovat, přemýšlel jsem, jak se co nejlépe připravit do další fáze přestavby.

Po krutém martyriu „co dřív a co potom“ jsem se rozhodl, že udělám postel. Shlédl jsem několik videí o výrobě postele do dodávky, ale ani jeden postup jsem nechtěl okopírovat. Tak proč jít cestou jednoduchou, když můžu jít vlastní cestou, i když složitější.

Dal jsem se zase na kreslení plánků. Opět jsem oprašoval základy geometrie ze základky a z gymnázia. Jak jsem postupně zjišťoval, i mé kreslení bylo veskrze teoretické. To jsem takhle po hodině kreslení přišel do auta a došlo mi, že můj krásný výkres nepůjde realizovat, protože třeba tam, kde má stát noha postele, zeje v podlaze díra.

Jednou takhle večer, když se opět zhroutila moje poslední varianta vnitřního uspořádání auta, jsem seděl ve Frantovi s birelem v ruce, naprosto zoufalý mezi pytli odpadků, které jsem v pondělí zapomněl vyhodit, a s novým kobercem, který, dosud smotaný, tvořil zatím jedinou součást obytného vybavení. Kolem odpadků létaly drobné vinné mušky a já jsem civěl na stěny dodávky a nenapadalo mě nic.

Mé akční já křičelo:

„Běž se projít do lesa!“. Seděl jsem dál.

„Tak už běž, zvedni se!“. Stále jsem seděl. „Padej do lesa se projít!!!“

Zvedl jsem se. I ten pes už na to čekal, přece jen sedět v dodávce nebo koukat na dodávku, to není pro psa žádné terno. Vydal jsem se na bezmyšlenkovitou procházku.

Sotva jsem udělal pár kroků, nápad byl zde. Postel nebude rozkládací a kolo nebude stát, ale bude ležet pod ní! Nebudu dělat megalomanský domeček pro kolo, ale jednoduše položím desku pod postel, kolo bude na této desce krásně spočívat. Nápad mě ohromil svou jednoduchostí.

No a teď už jenom ta realizace. Materiál na nohy postele už jsem nakoupený měl, takže zbývalo sehnat desku na postel, desku pro kolo, a spojovací materiál. Koupi desek jsem si nechal na páteční odpoledne. Vybral jsem si prodejnu dřeva v Kateřinkách. Moc se mi líbila, byla to taková ta s venkovním skladem trámů a fošen vyrovnaných do krásných asi dva metry vysokých řad. O jednu takovou jsem si opřel kolo, které jsem musel z dodávky vyndat, abych do ní mohl naložit desky.

Hlavou mi bleskla myšlenka: „Hlavně tady to kolo nenech!“, které jsem se ale hned zasmál – jak bych já (!) mohl někde zapomenout kolo?

Byl pátek, 15:52, obsluha prodejny chtěla přesně v 16 hodin zavřít. Snažil jsem se proto věc vyřídit co nejrychleji, najel jsem s dodávkou až ke skladu, aby to skladník s ještěrkou neměl daleko. Naložil jsem dvě desky, poděkoval (musel kvůli mně pracovat do 16:05) a rychle jsem odjel.

Na kolo jsem si vzpomněl asi kolem půlnoci, když jsem chtěl zamknout chatu před spaním. Ani jsem nedokončil myšlenku „Kde je….??“ Odpověď byla jasná. V prodejně dřeva. Prostě jsem tam to kolo zapomněl. Málem jsem padl do mdlob. To snad není možné! Představoval jsem si mé krásné kolo, jak bíle svítí v černé tmě a láká zloděje, aby přeskočili plot a prodali ho někde za směšný pakatel. Pak na něm bude jezdit nějaký cyklistický „neumětel“, který vůbec nebude vědět, že to, co při jízdě praská, je prach mezi sedlovkou a sedlovou trubkou. A že je potřeba nejspíš vyměnit kliky.

Trochu jsem se konejšil faktem, že v prodejně jsem byl jako poslední a za mnou se zavírala brána. To by mohla být pro kolo slušná šance. Naštěstí prodejna měla otevřeno i v sobotu! To zjištění mi vlilo trochu naděje do žil. Ráno před osmou jsem opouštěl domovskou obec, kde právě začínala tradiční pouť, hlavní silnice byla pro auta zavřená, podél rozestavěné stánky s občerstvením, vesnice se pomalu začínala plnit návštěvníky. No, pouť nepouť, musím tady, milí spoluobčané, mezi vámi s tou dodávkou projet. Ve hře je totiž kolo. (Moje kolo!)

V prodejně dřeva se prodavač při dotazu, zda tu náhodou ze včera nezbylo jedno kolo, začal usmívat. Tušil jsem příznivou zprávu. Prodavač pravil, že mu bylo divné, který cyklista neodjel, respektive odkráčel bez kola. A že tedy našel o trámy opřené nějaké kolo. Kolo schoval na noc dovnitř. Uf! Můj mozek zalily pocity úlevy a vděčnosti. Byl jsem moc rád, že mě můj Lapierre neopustil, zvlášť takto potupným způsobem. Najezdil jsem na něm desítky tisíc kilometrů. Takový dlouhodobý „vztah“ nejde ukončit jen tak. Zapomenutím v prodejně…

Víkend už byl v plném běhu, když jsem se podruhé vrátil z prodejny dřeva a pustil se konečně do práce na výrobě postele s úložnou deskou pro kolo. Teď, kdy jsem opět měl důvod tuto úložnou desku vyrábět, se pracovalo o poznání veseleji.

Nejprve jsem připevnil ke karoserii zadní část a bočnice postele. Když byly na svém místě, začal jsem přemýšlet, že je vhodný čas vyrobit nohy. A to znamenalo neprodleně další výzvu. V místě, kde by nohy měly dosednout na podlahu, se nacházela kovová uchycení podlahy, které jsem prozatím nechal svému osudu s tím, že je možná nějak využiji. Teď jsem přemýšlel, jak je šikovně zakrýt. Úvahy, že je překryji pouze dvěma příčnými deskami, jsem musel zapudit, nechtěl jsem si na podlaze vyrábět něco jako překážkovou dráhu. Nezbývalo, než zase všechno nářadí uklidit, sednout do dodávky a vydat se do Bauhasu koupit desky na další vrstvu podlahy.

V Bauhausu jsem prodělával rozhodování, zda novou deskou překrýt pouze tu část podlahy, která bude pod postelí. Vytvořit si v autě malý schůdeček, nebo nevytvořit? Je pravdou, že schůdeček v podlaze by sice byl inovátorský, ale řemeslně náročný pro další stavění. Takže nevytvořit. Půlpodlaha se konat nebude. Celý propocený jsem opouštěl Bauhaus s tím, že snad už dnešní problémy jsou za mnou. A světe div se, byly. Položení další vrstvy podlahy už bylo oproti fázi plánování opravdu hračkou.

Samotnou postel jsem vyráběl a „ladil“ ještě v dalších dnech, po večerech, po práci. Ale o tom snad někdy příště.