Kufr pro přítele

Kufr pro přítele

5.8.2019

Můj život se ustálil ve stereotypu: práce – práce. Tak to je skutečně zajímavý, a doufám, že jen prozatímní, výsledek myšlenky, že je třeba zrušit dichotomii: práce – volný čas!

Zdá se, že jsem, jako již vícekrát, trochu přecenil své síly. Nevím, co jsem si myslel (asi nic…), ale přestavět holou dodávku na obytné auto určitě nelze za pár sobot a pár odpolední a podvečerů po práci. Už je to tak, pustil jsem se do svého zatím nejrozsáhlejšího díla.

Soused, který na mě dříve volal pochvalně („Už pracuješ?!“) už říká jenom „Ještě přestavuješ…?“ A raději už celou situaci ani dál nekomentuje. S dodávkou „jezdím“ (je to přece jen auto!) v podstatě jenom pro nákup materiálu, občas přidám pytlík odpadu do tříděného odpadu. Aby ta cesta dodávkou za to stála…

Přijdu z práce, okamžitě se převlékám do montérek, otvírám dveře dodávky…střih – stmívá se, zavírám dveře dodávky, jdu spát. Práce do noci má své dopady už v úterý, nejpozději ve středu ráno, kdy vlivem spánkového deficitu poprvé zaspím do práce. V kanceláři při práci duševní fyzicky odpočívám a ve volných chvilkách promýšlím, co musím nakoupit za materiál.

Koncem týdne už se s kolegyní podporujeme, abychom neusínali. Já chodím pro kávy, ona pro energetické nápoje. Máme vytipované krizové momenty v běhu dne. Po ránu, po obědě. Káva ani energetické nápoje pomáhají jen málo. Zkouším poskakovat, kroužit rukama. Jsem tak unavený, že mě vyčerpá jen představa dvaceti kliků, které jsem proti usnutí dělával dřív. Život bych skoro mohl rozdělit na „před Frantou“ a „po Frantovi“. Chodím za záchod omývat si obličej studenou vodou. Koš s tříděným odpadem je zcela prázdný, vynáším jej poctivě a rád. Ty chvilky na čerstvém vzduchu jsou k nezaplacení. Slibuju si, že dneska půjdu OPRAVDU spát v deset! Jenže v deset večer obvykle teprve zavírám dveře dodávky…

U mně doma už je regulérní truhlářská dílna. V malém přístřešku v kůlně, která ještě před pár měsíci sloužila jako odkladiště pro zimní pneumatiky, přebytečný nábytek a nějaké to nářadí, vyrostl pracovní stůl, kůlnu zaplnil materiál. Pod stolem už je dneska slušná hromada odřezků. Kde já bych bez toho stolu jen byl! No, není to žádný zázrak, ale pořád lepší, než řezat na křivém pařezu, jak jsem to dělal dosud. Bonusem je, že stůl je pod stříškou, takže mohu pracovat i za deště. A to si doslova lebedím.

Jednou jel okolo na kole známý. Ukázal jsem mu, na čem pracuji. „To bych do tebe neřekl…“ No ok, můžu to brát jako pochvalu a posilu ve chvílích, kdy si říkám, co mě to jen popadlo s tou proklatou dodávkou.

Aby toho nebylo málo, slíbil jsem jinému kamarádovi, že mu za pomoc s webovými stránkami vyrobím dřevěný kufr. Vypadá to jednoduše.. Ale není. Materiál na stěny kufru jsem sehnal rychle, měl jsem štěstí na zbytky překližky v dřevoprodeji. Měl jsem pocit, že je vyhráno. Jenže ono nařezat stěny kufru tak, aby přesně sedly k sobě, to není žádná sranda. A tak se vesnicí začalo ozývat úpění kotoučové pily, na které jsem překližku řezal. Čím více chybných řezů, tím více úpění. Musel jsem začít řezat se sluchátky. Nevím, čím to je, že překližka vydává takový zvuk, který ani silnější dřevěná deska nevyluzuje. V duchu jsem se omlouval sousedům. Ale jen v duchu. Když jsem nařezal desky na spodní část kufru, přišly na řadu drážky na obrazy. Lepil jsem je z titěrných tenkých proužků dřeva jeden celý večer. Následující večer jsem spodní část kufru smontoval. Cítil jsem se jako vítěz a několik dní se kufrem kochal. Myslel jsem, že víko už bude brnkačka. Také jsem měl pocit, že už tuhle činnost prostě ovládám. Nařezal jsem pět prkének…. Špatně jsem si je vyměřil. Skoro všechno jsem musel řezat znova. A tak to šlo dál den po dni.

Kufru jsem se věnoval několik odpolední, po chvilkách. Teď už mi chybí jen poslední dvě věci – připevnit zámky a upravit ručku. Musím dnes kufr dokončit, říkal jsem si pokaždé. Když se to přece jen podařilo, byl jsem šťasten.