Jak jsem tesal lavičku, díl první: Na louce pod dubem.


19.10.2019, Nová ves u Brloha

Už potřetí v tomto roce jsem zavítal k Robertu Malému, do Nové vsi na jihu Čech, ráje tradičního tesařského řemesla. Naskládal (no dobře, tak spíš naházel) jsem si do dodávky spacáky a deky, v kuchyni jsem posbíral něco na zub a nádobí na vaření, sbalil jsem oblečení. Franta zabydlený věcmi najednou vypadal skutečně jako obytný vůz. Že jsem za toho čtvrt roku skutečně vytvořil něco použitelného, mi začalo docházet už první večer, kdy jsem po kurzu zakempoval na louce pod lesem. Elektrika stále ještě „nepremáva“, takže kam nevidím (v noci nevidím nikam), svítím čelovkou. A pak tu mám světelné koule na tužkové baterky, ty udělají pohodu, pocit pohodlí a domova. Jo a trochu svítí. Když se začalo večer ochlazovat, zapnul jsem si topení a za chvilku jsem měl v dodávce teplo jako doma na chatě.

Rozkládací postel, se kterou jsem se „mordoval“ v červenci, společně s bednou na oblečení, tu jsem vyrobil minulou neděli, vytvářejí skvělý prostor, který je i ve složeném stavu využitelný pro spaní pro jednoho, sezení „na bedně“ nebo sezení na zemi s bednou jako opěrkou. Právě teď sedím na zemi, mám výhled na louku pod lesem, kde se pasou srnky a nad stromy se červená obloha, připravená na východ slunce. Né že bych nebyl pravý horal a neměl přírodu rád, ale to, že jsem v suchu a teple uprostřed přírody, kterou mám ale až za oknem, mě neskutečně těší. Studených rán ve vlhkém spacáku jsem si užil dost. Chladné noci pro dnech prošlapaných na kole, kdy nebylo kde se umýt a nebyl na to čas ani nálada, a tak člověk jen sloupal z unaveného a zaprášeného těla prosolený dres, který uložil do noh spacáku (aby dres venku přes noc nenavlhnul) a snažil se rychle usnout. A hlavně nemyslet na to, v jakých podmínkách se právě nachází.

Když se rozední natolik, že jsem si jistý, že bez čelovky uvidím i v lese, jdu si zaběhat. Běžím loukou, která se zakousává nahoru do lesa jako zahnutý pařát. Když se ohlédnu, vidím Frantu, poklidně zaparkovaného u lesní cesty pod dubem, za ním jsou další louky, pak nějaké vesničky a konečně Kleť, kopec, který snad tentokrát navštívím… ale nevím, rozjímání má momentálně přednost před honěním kopcovitých trofejí. Stačí mi, že mám na ni výhled, že tam je. Mít na dohled výrazný kopec je pro mě něco jako maják. Vím, kde jsem, mám pocit ochrany a bezpečí. I když vím, že je to kravina a ten pocit mám jenom proto, že jsem pod podobným kopcem vyrůstal…pod Hostýnem.

Při běhu lesem vyruším rodinku divokých prasat. Pochutnávají si patrně na šiškách. Odcválají ode mě jen kousek mezi nízké stromky, takže se raději zastavím a čekám, co bude. Čekají též. Najednou se největší jedinec od stáda odděluje a míří na opačnou stranu od zbytku stáda. Mám velice neblahý dojem, že si taťka útěk rozmyslel a zavelel k útoku. Stojím a v hlavě se mi mihne myšlenka, že se mám začít bát. Kouknu po okolních stromech a už se vidím, jak budu neohrabaně šplhat nahoru po některém z nich, jsou jeden jako druhý, tenké kmínky téměř bez větví. No to nevím… Černý kanec ale jen za zlostného chrochtání přeběhne přes cestu přede mnou, je sám a zmizí v houští. Sice se zastavil, jak slyším (tím, že nic neslyším), ale stádo za ním neběží. Zavrhuji myšlenku, že se jedná o chytrý plán, jak mě obklíčit ze dvou stran a poté se na mě z houští vyřítit. Prase přece není tak chytré. Že…?

Na vrcholu kopce nazvaného prozaicky Skalka je paseka, na ní jsem včera vyrušil srnky, takže už tuším, že tu budou i dnes. A byly. Zvířata, jako lidé, mají své zvyky a rajóny. A tady ty srnky prostě bydlí zde na pasece. Poodběhly přede mnou kousek do lesa. Na chvíli usedám na pařez , mám výhled na okolní lesy, přes paseku asi třicet metrů ode mě se tyčí ohromný buk v měděné nádheře svého zbarveného listí, které se připravuje shodit. Když tiše sedím, mohu poslouchat, jak tu a tam se k zemi snese list. Na podzim, konkrétně v říjnu, umí být příroda prostě nádherná. Když se k té barevné záplavě přidá vlídné počasí a bezmračná obloha, je to paráda.

Běžím zas s kopce dolů, mezi stromy občas prosvitnou paprsky vycházejícího slunce, celá příroda jásá, a tak jásám i já. Jsem rád, že jsem si mohl vychutnat ráno, přeju si, jako už tolikrát, aby nikdy neskončilo, pro mě je to nejkrásnější část dne. Zatím se mi to přání nikdy nesplnilo…ale dobré je, že na další ráno nečekám nijak dlouho…maximálně den.

Nastává čas nezbytné ranní hygieny, umýt se studenou vodou z kastrůlku (lavor jsem si nevzal) znamená provést na louce pár prostocviků, ale jde to. Sprchu sice zatím nemám, tak řeším očistu velmi jednoduše, ale přesto účinně. Mám ze sebe dobrý pocit. Přestože přicházím mezi ostatní účastníky kurzu „přímo z lesa“ cítím se, jako bych vyšel z nějakého penzionu s vybavenou koupelnou. Vždyť koupelna slouží jenom k tomu, aby člověku očistu těla ulehčila, ale zárukou čistoty sama o sobě jistě není.

Převlékám se do montérek, sedám za volant, a hurá na kurz!