Mechanikem


18.6.2019

Začal jsem chodit do práce na šestou hodinu ranní s tím, že budu odpoledne od 16 hodin pracovat na autě. Na pondělní odpoledne jsem si naplánoval antikorozní nátěr podvozku.

Zní to jednoduše, že? Prostě pod to lehnu, odrhnu to železným kartáčem, vezmu štětec a natřu. Předtím nezapomenu jedno po druhém sundat kola.

No právě. Sundat kola. Na tom se to tak nějak zaseklo. Což o to, klíč na povolení šroubů kol jsem v dodávce našel, hever též. Na rozdíl od Focusu, kam jsem musel hever i klíč dokupovat má Tranzit tyhle věci ve výbavě přímo od výrobce. Plechové disky včetně šroubů byly pod krásnými plastovými poklicemi poměrně zrezivělé. Tím jsem se ale samozřejmě nenechal odradit, nasadil jsem klíč, zabral jsem…..! …!

…..A nic. Šroub se ani nehnul. Stejný příběh se opakoval u dalších šroubů, nepomohlo, že jsem chytře přešel zkusit štěstí ke kolu vedlejšímu, abych dal šroubům, co nešly hned povolit, čas na rozmyšlenou. Posílen shlédnutými videi a zkušenostmi se servisem kol cyklistických, nastříkal jsem všechny šrouby olejem. Pak jsem tvrdošíjně obcházel s klíčem auto. Klíč protestoval, cítil jsem, jak se mi v ne zrovna nejkvalitnější ocel rukách začíná kroutit a bál jsem se, že praskne. Různě mi ze šroubů sklouzával, přitom na jeho druhém konci je takové zvláštní ostré zúžení, které má patrně také nějaké využití (to jsem ještě netušil jaké). I v zápalu boje se šrouby jsem se zvládal soustředit na to, abych při pádu klíče ze šroubu dolů nepadnul na ten ostrý konec i já. To by mohl být můj pád poslední. Teprve u čtvrtého kola jsem zavětřil příležitost, šrouby začaly povolovat.

Na řadu přišlo další téma k řešení – kam umístit hever? Samozřejmě že jsem to jako každý zkusil pod prahem auta, za kolem, ale tiché, sotva slyšitelné praskání prahu, když se váha skoro dvoutunového auta začala přesouvat na hever, se mi vůbec nelíbilo.

Asi po hodině kontrolovaného vztekání jsem začal přicházet do bodu, kdy si člověk o sobě myslí, že je opravdu neschopný, a nejen, že neudělá, co si pro daný den předsevzal, ale ještě ke všemu ani nezačne! Najednou je tu se mnou v mých myšlenkách můj dávný kamarád z Prahy, směje se mi a říká, proč to jako nedám do servisu, když to neumím? Sám na tom není se zručností dvakrát nejlíp, a já si připadám teď’ stejně nešikovně jako on.

Ale zápolení pokračuje. Přichází, tentokrát ve skutečnosti, jiný známý, a jak jinak než s radou. Podlož to špalkem! Chvíli debatujeme, vyslechnu si asi deset až dvanáct dalších rad, odchází. Podkládám špalkem, práh praská úplně stejně, akorát hever se tolik nenapíná. Dávám si time-out na poradu s googlem. Řešení přichází skoro okamžitě – předek Tranzitu se zvedá nikoliv za práh, ale za rameno přední nápravy. Ha! A je to, světe div se, vyobrazeno také přímo na heveru, který už jsem chtěl vyhazovat do starého železa a koupit si jiný, výkonnější. To bych ale musel těm miniaturním obrázkům věnovat pozornost, s mým zhoršujícím se zrakem to je trochu problém. No nic, asi po dvou hodinách trápení jsem měl vyndané jedno kolo a mohl jsem začít natírat. Říkal jsem si, vole, a to jsi v pohodičce, v suchu a teple doma na zahradě, je půlka června a jen si tak hraješ. Buď rád, že jsi tohle nezkoušel někde u silnice v mínus pěti v listopadu někde na severu Evropy, a s defektem.

Ten pocit, když se díváte na své auto zespodu, to je vám takové zvláště majestátní. Najednou víte, že ten ohromný stroj ovládáte jinak, než běžný řidič, že té věci na kolech začínáte tak nějak líp rozumět. Už zhruba víte, co kde je a není. Dostavuje se pocit určitého uspokojení, že jste si něco „na autě“ udělali sami. Je to nepopsatelně důležitý moment v životě chlapa.

Jelikož jsem příznivcem disciplíny, naplánoval jsem si, že s manuálními pracemi skončím v sedm večer a budu pokračovat u počítače objednáváním materiálu na další práce. Když jsem se šel podívat na hodiny, bylo čtvrt na devět. A to jsem měl teprve začít natírat. Myšlenka, že dnes neudělám ani jeden tah štětcem, prostě nepřipadala v úvahu. A tak jsem těch pár tahů udělal, a pak šel ještě vyzkoušet, zda mi dnes zakoupenou koncovkou do akušroubováku půjdou povolit šrouby v podlahze Asi ani nemusím říkat, že se v mírnější podobě zopakoval příběh s povolováním zarezlých kol. Ještě asi další půlhodinu jsem zápasil se šrouby zarostlými do podlahy, než jsem se definitivně přinutil dát si pozdní hodinou vynucené „padla“. Škoda toho krásného večera sice, jenže co nadělám, zítra zase na šestou do práce. Den je prostě příliš krátký.