Jak jsem tesal lavičku, díl druhý: V Brlohu.


Snídaně v dodávce je poměrně chudá. Přípravu na cesty jsem po stránce proviantu podcenil. Ať už se podívám do špajzu, kde se nachází müsli, špagety, česnek, čaj a rýžové nudle, do „ledničky“, kde si poměrně v teple lebedí sýr a sádlo, či do šuplíku s nádobím, kde mám sice talíř a hrnec, dokonce jakési míchadlo, asi na vajíčka (vajíčka nemám), ale kde zato nevidím žádný příbor. Což o to, nůž a vidličku nahradí nůž lovecký, ale horší je to se lžičkou. Když si k snídani chce člověk zalít vločky s mlíkem, problém je nasnadě.

Svůj nedostatek proviantu jsem se rozhodl po druhém kurzovním dni doplnit v nedaleké vietnamské večerce v Brlohu. Přijel jsem těsně před zavírací dobou, podotýkám že v montérkách, takže jsem si v Brlohu připadal celkem bezpečně. Mnohem lépe, než kdybych vystoupil v košili a polobotkách z osobáku. Místní si klidně mohou myslet.. „Nějaký dělník, jen ať si nakoupí.“ Teda myslím si, že si něco takového  můžou myslet. Za mě lepší než: „Co tady dělá ten měšťák z kanceláře.“

A teď už k té veselé historce. V obchodě jsem se nacházel já, prodavač, a nějaký klučina.

  • „Mokráá podlahááá!!! Nechoď!“ začal jako blázen řvát vietnamský prodavač na kluka.

Začal jsem okamžitě zkoumat podlahu pod svýma nohama, jestli není také mokrá. Nevím sice, jak bych problém s podlahou řešil, už jsem byl v obchodě, musel bych asi třemi dlouhými skoky z obchodu utéct, abych na podlaze nestál.  

Jenže já jsem stál v suchu. No to se mi ulevilo. Snad si dnes i koupím něco k jídlu. I když zákaz vstupu na mokrou podlahu mezi regály nebyl směřován na mě, servilně jsem se jej držel. A tak jsem si ze vzdálenosti několika metrů domýšlel, co asi v regálech je, a víceméně jsem se přesvědčil, že jsou to samé nezdravé trvanlivé vysokosacharidové věci, které bych si stejně nekoupil. Prodavač, který zákazníkům zakazuje vstupovat mezi své regály. Zajímavé. Jednání, které by ve velkoměstech mohlo být se smíchem odmítnuto, má v osm večer v Brlohu, když je člověk unavený a chce si nakoupit jídlo, aniž by musel jet desítky kilometrů někam do supermarketu nebo k nejbližší benzínce, úplně jiný nádech. Takový nějaký vážnější.

Kluk si nakonec koupil energeťák. Dovnitř mezitím vešla holka.

  • „Neztratil jste někdo psa?“ podívala se na mně a pak na kluka. Zavrtěli jsme shodně hlavou.
  • „Neztratil jsi psa?“ zaútočila na vietnamského prodejce.
  • „Ticho! Počítám!“ zase skoro zařval. Přitom se tvářil poměrně útočně.

Koupil jsem si dvě cibule, dva banány a mlíko. Chtěl jsem si plastovou lžičku, abych mohl jíst müsli s mlékem, ale mezi regály jsem se bál vstoupit a otázce, zda lžičku má, Vietnamec nerozuměl. Tak jsem druhý den ráno sice jedl müsli s mlékem, ale loveckým nožem. Šlo to, ale úplně spokojený jsem nebyl.

O dva dny později, zase ve stejnou dobu, už jsem byl ve večerce zas. První, co jsem uviděl ještě zvenčí, byla mokrá podlaha. Právě ji vytírala paní, asi manželka, a už když jsem přijížděl, vrhala otevřenými dveřmi pátravé pohledy na auto. Asi si říká, že jí jdu zašlapat podlahu, myslel jsem si. Proto jsem už ode dveří křičel, jestli můžu dál, že mám špinavé boty. A rozhlížel jsem se, kde je asi schovaný pan manžel, čekaje, že na mě co chvíli vyběhne. Vzduch byl ale čistý a paní mi naopak kynula, ať jdu dál, že mokrá podlaha nevadí! Byl jsem trochu nedůvěřivý a dělal jsem raději delší kroky, aby stop bylo méně. Rovnou jsem se zeptal na pečivo, abych prokázal svůj záměr něco koupit, a né jen zbůhdarma po podlaze chodit. Když už jsem byl mezi regály, objevil jsem, světe div se, i sadu šesti kovových lžiček! Vrozená šetrnost mě nabádala lžičky nekupovat, když mi přece stačí jedna, a kromě toho, už jsem se naučil ty vločky pojídat nožem, takže ani tu jednu lžičku nepotřebuji! A pak jsem si řekl, je sobota, dokončils kurz, můžeš si lžičky dopřát. A tak se i stalo.

Vyšel jsem ven, na autobusové zastávce si místní mládež pouštěla něco jako techno z mobilů, někteří seděli na lavičkách a každý civěl do svého přístroje. Vzpomněl jsem si na svoje sobotní večery před lety. Hodně z nich bylo o tom, rychle se opít a dělat něco zábavného. Takže jsem je úplně chápal. Ale stejně jsem jim přál, ať je brzo potká zajímavější život. Otázkou je, co to ten zajímavější život je, a jestli by mě v patnácti můj sobotní den, jak jej prožívám dnes, lákal. Kdyby mi někdo řekl, že vstanu v pět, v sedm půjdu běhat, od osmi začnu kutat do dřeva, v čemž budu pokračovat do šesti do večera, následně začnu shánět jídlo, se kterým poté odjedu na louku pod lesem, kde si namažu rohlík se sádlem a s cibulí a krátce nato půjdu spát, asi bych ho poslal někam.