FRANTA

FRANTA

Sobota 1.6.2019, Frýdlant nad Ostravicí. 5:45

Z osobáku do trambusu

V sobotu jsem se probudil ve stejný čas jako ve všední den, v 5:30. Bez budíku. Zdá se, že metoda „chodit spát každý den ve stejný čas,“ a tím pádem moci vstávat bez budíku, začíná fungovat!

Je den dětí. A tak si jej sám pro sebe tak trochu slavím. Posledních pár let už mi ani nevadí, že nedostávám dárky. Jsem na to patřičně hrdý. Aby ne, když mi letos bude 39. Naposledy jsem dárek na den dětí dostal od své tehdejší přítelkyně asi v pětadvaceti. Basketbalový míč. Letos jsem si dárek neplánovaně dal sám. Stříbrnou dodávku Ford Tranzit, na cesty. Pojmenoval jsem ji po svém otci – Franta.

FRANTA

Pro Frantu jsem jel vlakem přes celou republiku. Nejdřív jsem na něj koukal dva dny v práci na internetu, zdál se mi mezi dalšími desítkami Fordů Tranzitů, které se v autobazarech dají koupit, prostě výjimečný. Měl najeto něco  k sedmdesátce tisíc kilometrů, vypadal zachovale, měl nezávislé topení. K tomu se přidal výkon nad sto kilowatt, mezi Tranzity hůře k pohledání, a měl jsem jasno. Zkoušel jsem se pravda ještě ohlížet po jiných, ale všechno už bylo marné, byl jsem rozhodnutý. Vzal jsem si v práci volno a jel jsem.

Když jsem vystoupil z vlaku ve Štítině, vesnici kousek za Ostravou, pan majitel autoservisu ve Frantovi zrovna přijížděl. Překvapilo mě, že se ve mně zvedla vlna nevole, jak to že řídí „moje“ auto! Když se prvotní pudy uklidnily, ozval se racionální mozek a neblahou reakci tomu zvířecímu vyčetl, společně se tomu pak zasmáli. Franta voněl novotou a jel pěkně. Pravda, vepředu bylo místo spíše pro dva než pro tři, ale tento poznatek jsem tak nějak zatlačil do pozadí. Návštěvu servisu jsem měl domluvenou až na další den, takže mě čekala neklidná noc plná rozhodování, zda auto koupit či ne. Trávil jsem ji na internetu, ověřováním, zda auto není kradené a zda skutečné má tolik kilometrů, kolik se udává, až jsem se vlastně úplně uklidnil.

Následující ráno jsem s Frantou odjel do servisu, kde mi mechanik začal vyjmenovávat možné poruchy motoru u těchto typů aut. Usoudil jsem ale, že to se Franty prostě týkat nebude. A kdyby přece jen nějaká ta porucha přišla, vyřeším to. Otec měl šest nákladních Avií a vždycky si dokázal poradit. Své znalosti mi ovšem předat nestačil, ale usoudil jsem, že stačí, že jsem po něm, takže se s případnými problémy poperu. A tak jsem Tranzita z Kravař koupil.

Cestou z autobazaru na mě zničeho nic přišel pocit nadřazenosti řidiče kamionu. Tahle středně velká dodávka má kabinu posazenou docela vysoko, takže z auta je krásný výhled. Na druhou stranu, jízda v dodávce je méně svižná a celkově pomalejší. Pochopil jsem velice brzo, že s Frantou jen tak nevystřelím z křižovatky, jak jsem zvyklý. Pocítil jsem, že najednou patřím do mnou dosud nepoznané skupiny „řidič náklaďáku“. Dávám sbohem závodům probíhajícím někde dole mezi osobními auty. Tohle už se mě prostě netýká.

Zatímco řadím a čekám, až motor zabere, rozhlížím se po chodcích, nerušeně je mohu pozorovat jak dlouho chci. Nahoru do kabiny řidiče málokdo kouká. Takže si jedu v příjemném dovolenkovém poklidu ve svých nově nabytých výšinách v podstatě sám. Dokonce se mě netýká už ani to, že se mi nějaký osobák tzv. lepí na zadek. Vzadu okna nemám, takže vidím jen část auta toho nešťastníka, jak vyčuhuje z pravé či levé strany skříně, kterou si vezu za sebou. A upřímně – za zadek dodávky se lepí jen málokdo. Musí přece vědět, že rychlejší jízdy tím nedosáhne, a také by mohl tušit, že dozajista zmaří veškeré své šance na předjetí, protože přes tohle auto v podstatě nic vepředu nevidí.

Ověřuji funkčnost palubního počítače. Moment. Průměrná spotřeba 14 litrů? Málem se mi zastavilo srdce. Chtěl jsem se okamžitě otočit a Frantu vrátit. Veškerá radost z výhod truckera šla stranou před neúprosnou pravdou – tohle si přece nemůžu dovolit! S pocitem zoufalství jsem okamžitě chtěl jezdit zase ve svém Focusu, kde spotřeba nešla přes 5 litrů. I tak jsem v poslední době začal jízdy autem omezovat. Z platu asistenta soudce jsem si zkrátka jízdy autem po celé republice, jak jsem na to býval zvyklý jako vládní úředník, dovolit nemohl.

Po prvotním šoku jsem se začal uklidňovat. Přece jsem věděl, že dodávka si vezme nafty víc, je větší a těžší než osobák! A pak, peníze budou, my nebudem. Nějaká spotřeba mě nemůže odradit. Takže lehkou nohu na plyn a hlavu vzhůru! (Mimochodem, po ujetí asi 100km se spotřeba ustálila na průměrných 8 litrech na 100km, což na dvoutunovou dodávku není vůbec špatné.)

První tankování a další horká chvilka. Jak velkou má asi Franta nádrž? Natočil jsem 50 litrů a pak jsem psychicky nevydržel a zastavil jsem plnící pistoli. Objem nádrže ověřím příště.

Na druhý den jsme plánovali s tetou výlet na Lysou horu. Obvykle se prvních několik kilometrů přes město přepravíme autem. Ráno se mě teta ptá: „A to pojedeme tím tvým trambusem?“. Nejdřív jsem byl hluboce uražen. Jaký trambus? Ale když jsem pak nad tím přemýšlel…. ona ta teta má tak trochu pravdu….